Když jsem viděla hodnocení 92%, s radostí jsem po knize sáhla. Navíc tématicky mě přitahovala, sama jsem si komunismu užila mnohem víc, než bych chtěla (jsem ročník 1966). Komunistický režim považuji za odporný a ty, kterým se po něm stýská, za hlupáky. Nebo za lidi se ztrátou paměti. Teď přijdou ale. Vyprávění mělo vykreslovat skutečné zážitky vězně v 70. letech. Kdyby to byla léta 50., dalo by se tomu věřit. Takhle tomu prostě nevěřím. Věřím tomu, že člověk ve vězení byl zbaven vlastní důstojnosti a zacházeli s ním hnusně. Že by vězni na korekci aplikovali intravenózně chlorprothazin jen pro svoji zábavu, že by zastřelili vězně jakoby na útěku, ale stále ještě na okraji tábora, že by mladistvý měl zakázaný kontakt s rodinou, bez dopisů, bez balíčků....tomu prostě nevěřím. Komunisti si to už v 70. letech nemohli dovolit. Režim měl moc pevně v rukou a tohle by mu poškozovalo pověst. Bylo by to zbytečné.
Takže kniha je dobře čtivá fikce, rychle se dá přečíst, ale se skutečností to asi nemá moc společného. Uvědomme si, že ve stejné době byl zavřený Havel, Jirous, Němcová a další. Uvěznění samo stačí citlivého člověka poškodit, protože sdílí prostor s primitivy a je omezen že všech stran. Není třeba to ještě takhle monstrózně přibarvovat. Podle mě to knize uškodilo. Anebo by tam nemělo být nic o skutečném příběhu. Pohádky autor umí.
.
Lustr pro papeže
Jan Tománek
"Skutečný příběh z pekla normalizačních lágrů" Syrově drsná výpověď nevinně odsouzeného mladého trampa, který se provinil jen tím, že byl ve špatný čas na špatném místě. Jeho cesta brutálními pracovními tábory v té báječné norm... více
