Mašíbl I.

V druhé polovině 80. let vycházel v kultovním Technickém magazínu zvaném Téčko seriál nazvaný „mašíbl“. Ta zkratka je dodnes využívána (a předpokládám, že ani nevznikla v kontextu Téčka) a označuje se jí kategorie neuctivě označovaná jako MAgoři, ŠÍlenci a BLbci (popřípadě BLázni). „Zvukové spojení magorů a blbů navozuje asociaci mašiny, bezduchého mechanizmu stroje, spojení šílenců s blby, obsedantní pohyb šíbování. V hloubce se ozývá byrokratický šiml, evokující těžké šanony spisoven a archivů absurdních úřadoven patafyzických správních orgánů“, napsal k tomu kdysi pro magazín Vesmír badatel v oblasti mašíblů Vladimír Borecký.
Když jsem se začetl do knihy „Fyzikální podstata etiky“ získal jsem zpočátku nezřetelný, ale časem jasně vystupující dojem, že „to je ono“. Ano, narazil jsem na jednoho z nich.
Posuďte sami, převyprávím vám krátký „příběh“:
Žijeme v megaverzu – souboru vesmírů –, který neustále klokotá v kvantové pěně od času nekonečně vzdáleného k času – no tady to není úplně jasné. Zkrátka a dobře, toto megaverzum za sebou má milardy miliard cyklů a stále dokola prochází singularitami, aniž by se nějak zvlášť měnily fundamentální konstanty fyziky. V tomto megaverzu, respektive v každém cyklu se vyvinula myslící bytost – Člověk - a v každém cyklu transformovala část hmoty do produktu svého myšlení – Vědomí. To se děje emisí kvant o dvacet řádů menších než jsou jakákoliv kvanta známé hmoty. Vědomí se v singularitách zachovává a přechází z vesmíru do vesmíru a akumuluje se. Vědomí má formu „temné hmoty“ a „temné energie“ a je tím, co kosmology trápí posledních dvacet let. Pozornému čtenáři neujde, že toto Vědomí je hmotné a jeho aktuální souhrnná hmotnost je minimálně čtyřnásobkem souhrnné hmotnosti viditelného známého Vesmíru. Vědomí má tedy obrovskou energii a dokáže nesmírně silně působit na člověka. Každý z nás je na Vědomí napojen tak, jako je pracovní stanice napojena na síť. My, kteří nyní žijeme na Zemi, ale k Vědomí už nic nepřidáváme, ale jen z něho těžíme.
Člověk, který žije na Zemi, zde nežije „odedávna“, ale pouze 50 000 roků – poté, kdy sem byl teleportován jinými Lidmi z jiné části megaverza.
A tak dále, a tak dále.
Autor se v textu ohání pojmy z kvantové mechaniky, kosmologie a teoretické fyziky vůbec. Nezapře se v něm vášnivý čtenář populárně naučné literatury, což zřejmé i díky propracovanému systému citací a souvisejících odkazů na „zdrojovou“ literaturu. To jeho závěry činí velice „věrohodnými“. Pozornému čtenáři pak neujde, že v citacích se častěji než jiné objevují ty, které reprezentují alternativní výklad světa. Samozřejmě není nutné příliš zdůrazňovat, že do své rešerše začleňuje ty citace, které zapadají do jeho myšlenkového rámce, a které ve zdrojových publikacích představují vědecké hypotézy, které mají spíš okrajový význam.
Velkým úskalím je pro mne forma Dosoudilovy knihy. Jen psána ve formě číslovaných odstavců – paragrafovaného znění -, které známe z Bible či různých zákoníků a kodexů. Je to forma, která působí autoritativním dojmem a která je typická pro formulaci dogmat. Považuji to za velmi zákeřné pro méně zkušeného čtenáře. Opět se mi v tomto kontextu vybaví výše uvedená Boreckého charakteristika: “V hloubce se ozývá byrokratický šiml, evokující těžké šanony spisoven a archivů absurdních úřadoven…“.
Jsem dalek, abych horoval za zákaz publikování nějakých knih. Ale jsou knihy, před kterými je nutno varovat, a toto je jedna z nich.

PS: Pořadová číslice „I“ v názvu recenze dává tušit, že v mé knihovně se nacházejí i další podobné skvosty, které, ráčí-li mě pán při rozumu zachovat, možná také projdou mýma rukama, a pak neodolám a sepíši k nim podobný traktát.

Vysvětluje tajemství života a umožňuje nahlédnout do neprobádaných hloubek lidské existence. Seznamuje s koloběhem energií světa, v němž hraje člověk nezastupitelnou roli. Popisuje vývoj přírodních konstant, řídících energií flor... více