Měl dobré srdce! A játra, střeva...

recenze

Přežít (1993) / katy238

Letecké katastrofy jsou téma, které stále přitahuje davy nadšenců po celém světě. Ať už zájem o technickou stránku věci či lidské příběhy jsou sále vděčnými náměty dokumentů seriálů, filmů a samozřejmě knih. Pokud navíc událost zvládne někdo i přežít, je to doslova ohňostroj, který září i po uplynutí desítek let.

Kniha Přežít vyšla v původním vydání v roce 1974 (dva roky po nehodě letadla) a v českém vydání bylo možné ji zakoupit v roce 1993. Pokud jste tedy neuměli nějaký ze světových jazyků, do kterého byla knihy přeložena či v jakém byla napsána původně nebo jste nebylo ochotní obětovat na knižním bazaru ledvinu (nechutné přirovnání, vím), tak jste to měli poslední roky blbý. Reedice knihy v roce 2022 však umožnila příběhu se v české jazykové mutaci za akceptovatelnou cenu rozletět do české kotliny a dostat se tak k jazykově nevybaveným zájemcům o příběh, který ve své době šokoval svět. A v obměnách formy, s jakou je předkládán zájemcům, šokuje dodnes.

Dne 13. října 1972 havarovalo letadlo s uruguayským ragbyovým týmem, jejich některými rodinnými příslušníky a několika zájemci o cestu Santiaga de Chile (ano, nachází se překvapivě v Chile, dokonce jako jeho hlavní město) v pusté oblasti And. Tak pusté, že si to tady my lidé Beskyd, Krkonoš nebo Šumavy naprosto neumíme představit. Letadlo se roztříštilo na několik částí a jeho bělostný z nebe neviditelný trup se zastavil uprostřed ničeho. Sníh, led, zoufalství, zranění, mrtví a lidé ve věkovém průměru dvacet let v letním oblečení. S jídlem na krátký přelet hor a s několika čokoládami a marmeládami koupenými při předchozí letové přestávce jako dárky.

Kniha mapuje pocity přeživší skupiny, jejich uvědomění si bezvýchodné situace a střídající se veselí i zoufalství při zprovoznění rádia, kdy jako až příliš zúčastnění diváci poslouchali, jak je svět postupně odepisuje jako ztracené položky a odvolává pátrání. Jejich životy pomalu ale jistě zůstávaly čistě v jejich rukou. Těžce zranění při nehodě postupně umírali ve větších či menších bolestech, jiní se stabilizovali a jak ubíhaly dny, všichni bez výjimky slábli. Jejich naděje na pomoc zvenčí byla sice stále živena, ale jejich tělům to nestačilo.

Padlo rozhodnutí, které dodnes vzrušuje svět. Chlapci a jediná přeživší žena věděli, že zdroje jsou. Ovšem hluboká křesťanská víra i obyčejný lidský odpor je stále oddalovaly od nevyhnutelného. A pak pojedli.

Svědectví je rozčleněno do kapitol, kdy střídavě sledujeme počínaní skupiny a obracíme zrak i mimo místo nehody, kde rodinní příslušníci, stále v naději, neúnavně organizují hledání svých milovaných. Odhodláni najít je živé či mrtvé přemlouvají každého, kdo byl tehdy v politicky nestabilních zemích ochoten vzlétnout nad zrádné Andy. A stále hledají. Stále marně.

Čtenář má velkou výhodu, že pokud se o případ zajímal už z jiných zdrojů, ví, jak to přibližně probíhalo a samozřejmě logicky i dopadlo. V úvodu knihy autor krátce porozpráví o své motivaci knihu napsat i o komunikaci s přeživšími. Ani pro jednu stranu to nebylo snadné rozhodnutí. Piers Paul Read o autorství původně absolutně nestál a honu na privilegium psaní se účastnit nehodlal. Možná i právě proto byl ideální volbou. Přeživší naopak chtěli světu vysvětlit, co se stalo. Proč museli jednat tak, jak jednali. Co se dělo mezi neprostupnými vrcholky And, kde sotva rostl lišejník a kde hynulo vše pod oslepujícím sluncem i mrazem.

Knihu budete číst jako lehce zbeletrizovaný příběh, autor necouvá před žádným aspektem události. Pokud je něco hnusné, je to hnusně i napsané. Pokud se někdo choval kretén, je pojmenován. Pokud někdo něco podělal, zazní to. Byli to obyčejní a většinou mladí lidé v naprosto bezvýchodné situaci. Museli dělat odporné věci a přežít v podmínkách, jaké nedokážete vidět ani na obrázku. Po sedmdesáti dvou dnech byli konečně zachráněni a rozhořelo se kolem nich naprosté šílenství. To bylo pak motivací svázat událost do vazby mezi stránky.

Napíšu to rovnou, pokud jste citlivější povaha, nečtěte to. Je to kniha, kde museli zoufalí lidé jíst mrtvé a není to popsáno metaforicky, ale spíše řeznicky se všemi detaily, jaké nechcete číst. Zranění přeživších a jejich stav není nijak zaobalen a když měl někdo sněť, tak se dozvíte podrobnosti. Ne, protože autor byl úchyl, ale pro autentický zážitek z příběhu. Je to strašné čtení. I z hlediska psychologie přeživších, nenaleznete žádné hrdiny ani ocelové drsňáky, ale obyčejné mladé kluky, kteří jsou zdeptaní, zoufalí, jedí ostatky, a ještě jim v průběhu čekání na záchranu lavina zabije několik přátel.

Pokud si však knihu přečtěte, čeká Vás neopakovatelný zážitek z autentického svědectví, jaké si nelze ani představit. Čtivě sepsaný příběh Vás nepustí až do samého závěru, kdy Vám dojde, že chcete vědět, co bylo dál (další kniha není a ostatní autorovy knihy jsou žánrově sakra daleko, zkuste internet). Svědectví Uruguayců uvězněných Andami vyvolává emoce dodnes. Nechat je promluvit a jejich slova vtisknout do stránek bylo jedno z nejlepších rozhodnutí a pokud dokážete knihu přečíst, jen těžko budete hledat obdobné vyprávění.

Naštěstí.

Autentické vyprávění o katastrofě uruguajského civilního letadla, které ztroskotalo v chilských Andách. Na palubě bylo mužstvo ragbystů z Montevidea a jejich příbuzní, cestující do Santiaga de Chile. Náraz do skály ve výšce 3500 p... více

Komentáře (0)