Muslimské organizace v Německu, Rakousku a Švýcarsku
recenze
Muslimské organizace v Německu, Rakousku a Švýcarsku. Význam náboženství jako identifikačního prvku při integraci do západních spo (2011)
/ Orientalista
O islámu a o muslimských společenstvích v Evropě byla v posledních letech napsána široká škála nejrůznějších titulů, od provokativních a lacině se podbízejících knih typu Poslední dny Evropy od Waltera Laqueura na jedné straně, až po seriózní odborné publikace na straně druhé, mezi něž bychom mohli zařadit například práci Evropa a islám z pera italského historika Franca Cardiniho.
Významným tuzemským příspěvkem do tématu je potom známá publikace Islám v srdci Evropy od autorského kolektivu Miloš Mendel, Bronislav Ostřanský, Tomáš Rataj. Další knihou z českých luhů a hájů, která se věnuje současné situaci muslimských komunit na evropském kontinentě, či lépe řečeno v západní a střední Evropě, je předkládaná publikace Muslimské organizace v Německu, Rakousku a Švýcarsku od religionisty Martina Klapetka.
Jako základ pro tuto knihu posloužila Klapetkova stejnojmenná doktorská práce, obhájená na Masarykově univerzitě v Brně v roce 2010. Samotná kniha se skládá ze šesti kapitol, přičemž 3.-5. kapitola je určena k popisu situace v těchto vybraných zemích. Ve třetí, hlavní a stěžejní kapitole, která je podle očekávání věnována Německu, se autor zabývá fungováním a činností tamních muslimských organizací (islámských center, nadací, obecně prospěšných spolků, kulturních sdružení atd.). Jednotlivé organizace jsou přitom přehledně seřazeny na základě svého konfesního (sunnité, šíité, alevité, ahmadíja, súfijové) a národnostního (Turci, Bosňáci, Íránci) složení. Výklad o jejich organizační struktuře je dále doplněn prostřednictvím jednoduchých grafických schémat, jež znázorňují míru provázanosti konkrétních oddělení uvnitř příslušných skupin.
Pozornost třetí kapitoly se především zaměřuje na dva největší a nejvýznamnější turecké náboženské subjekty, jmenovitě na konzervativní Milli Görüş a tureckou vládou podporovaný DITIB. Stejný princip v souvislosti s kategorizací muslimských organizací autor uplatňuje i v dalších částech knihy, věnovaných Rakousku a Švýcarsku. Důležitá pozornost je v knize věnována také praktickým záležitostem z každodenního života muslimů, mezi něž patří organizování vzdělávacích kurzů, konání svateb a pohřbů, provozování hřbitovů, mezináboženský dialog atd. Není opomenuto ani švýcarské referendum o zákazu stavby minaretů z roku 2009, kterému je věnovaný velký prostor. Trochu na škodu je možná fakt, že se autor ve svém textu příliš nevěnuje situaci muslimů v Lichtenštejnsku (výjimku představuje jen krátká zmínka v souvislosti se spolkem DIGO).
Každá kapitola je navíc na začátku doplněna historickým úvodem, ve kterém je popsána doba trvání muslimské přítomnosti na těchto územích. Velmi výživný je zvláště úvod do čtvrté kapitoly, jež se vztahuje k rakousko-uherskému záboru Bosny a Hercegoviny. Jako pozitivum se rovněž jeví skutečnost, že se autor v těchto historických přehledech věnuje také příležitostné komparaci s českými zeměmi. Nepřekvapí tedy, že se v nich několikrát odkazuje právě na výše uvedenou knihu Islám v srdci Evropy, jejíž spoluautor Miloš Mendel ostatně působil jako vedoucí Klapetkovy doktorské práce. V těchto historických prolozích se ovšem objevují menší nepřesnosti a nedostatky.
Autor např. Bosnu a Hercegovinu chápe jako dvě historické země, postupuje tedy podle vzoru českých, uherských nebo chorvatských zemí. Použil např. formulaci „Bosna a Hercegovina tvořily tehdejší cíl uprchlíků“ (s. 127) namísto podle mne správnějšího spojení „Bosna a Hercegovina tvořila...,“ neboť v češtině v souvislosti s Bosnou a Hercegovinou používáme mnohem častěji singuláru, který je i podle předního balkanisty Ladislava Hladkého vhodnější. Je pravdou, že i Rakousko-Uhersko pohlíželo na Bosnu a Hercegovinu jako na dvě země (každá měla např. svou vlastní vlajku). Jenomže z historického hlediska není tento pohled správný, jelikož Hercegovina – s výjimkou krátkého období v polovině 19. století, vždy tradičně spadala pod Bosnu. Autorův pohled tak může být ovlivněný tím dobovým habsburským, který je poněkud zkreslující.
Další malou nesrovnalostí, jež souvisí s tureckými válkami, je označení rakouského zisku Sedmihradska v roce 1699, resp. Bělehradu, Banátu a Malého Valašska z roku 1718 za „navrácení území“ (s. 125). Toto tvrzení platí jen zčásti v případě Bělehradu, který Habsburkům krátce patřil již v letech 1688-1690. Ostatní výše uvedené oblasti ale Habsburské říši nikdy předtím nepatřily. V úvodu páté kapitoly se pro změnu autor věnuje počátkům muslimské přítomnosti ve Švýcarsku (s. 169), avšak v tomto případě začíná až 20. stoletím, přičemž zcela opomíjí arabsko-berberské osídlení z 10. století, které dodnes připomínají některé názvy obcí v oblasti jižního kantonu Valais.
Zmiňované drobné nepřesnosti však celkovou kvalitu autorovy knihy nikterak nesnižují, neboť její hlavní náplní není poskytnout čtenáři pokud možno co nejobsáhlejší historický exkurz, nýbrž důkladně analyzovat současné projevy muslimské přítomnosti v uvedených zemích, což podle mého názoru činí více než dostatečně. Jediná vážnější chyba se vyskytuje v části věnované rakouským Kurdům, ve které se autor zmiňuje o stoupencích „šíitského Hizballáhu“ (s. 153). Nesporně však má na mysli kurdský Hizballáh, který je sunnitský a se svým libanonským jmenovcem nemá nic společného. Jedná se o extremistickou organizaci, jejíž členové v minulých desetiletích vedli ozbrojený boj proti turecké vládě i proti marxistům z Kurdské strany pracujících (PKK), a rovněž nechvalně prosluli vraždami šíitských alevitů.
Klapetkova kniha je v každém případě vítaným zdrojem informací nejen pro ty, kdo se profesně věnují otázkám souvisejícím s islámem, integrací, imigrací atp. – svou čtivostí a přehledností může poskytnout vhodný vhled do tématu také případným zájemcům z řad laické veřejnosti. Další nezanedbatelnou předností této práce je také její rozsáhlý poznámkový aparát.
Autor recenze je kulturní antropolog a islamolog
barac.blog.respekt.cz
Muslimské organizace v Německu, Rakousku a Švýcarsku. Význam náboženství jako identifikačního prvku při integraci do západních spo
Martin Klapetek
Kniha se zaměřuje na význam náboženství jako identifikačního prvku při integraci muslimů do západních společností. V jednotlivých kapitolách si autor klade otázky, zda mohou náboženské aktivity muslimských organizací v Německu, Ra... více
Díky za recenzi, knihu si rád přečtu.