Soused chová slepice a podařil se mu parádní kousek – jedna ze slípek začne snášet zlatá vejce! Je kolem toho spousta slávy, která překročí hranice státu, a mnozí se jej snaží napodobit …. Leč nikdy to nedotáhnou tak daleko. Úspěšný muž však náhle umírá nezanechaje dědice, a tak se po krátkém dohadování ujme vzácného exempláře jeho bližní. Má to však jeden háček – know-how si vzal objevitel do hrobu. Mediální zájem je (alespoň zpočátku) velký, ale očekávání nejsou naplněna. Slípka snáší sice dál, její vajíčka jsou slibně objemná, hladká a lesklá, ale jinak naprosto tuctová – prachobyčejná bílá. Jde z nich udělat smaženice, hodí se do koláčů i do buchet, ale takových koupíte v každém supermarketu dvanáct do tuctu (opravuji se – na výběr je balení po šesti nebo po deseti).
Snad se na mě nebude Stieg Larsson zlobit, že jsem si dovolila přirovnat Salanderovou, Blomkvista, Milénium a všechny další aktéry, kterým vdechl život ve svých třech knihách, ke zlatonosnému kuru domácímu. Jeho díla (především první Muži, kteří nenávidí ženy) jsou naprosto neoddiskutovatelně přelomová – nesou znaky klasické detektivky i politického thrilleru, jsou psychologickou sondou do duše hrdinky, která je dle všech společenských měřítek „problémová“, a prostě nabízí čtenáři i ono nepostihnutelné (a neokopírovatelné) něco navíc – když jsem Larssonovy knihy četla, vyhledávala jsem si na mapě místa, o kterých píše, pociťovala jsem krutou severskou zimu a toužila jsem někdy z okna spatřit Stavidla a Rytířský průliv.
Nic z výše jmenovaného mi David Lagercrantz nenabídl. Říci, že Dívka v pavoučí síti mě zklamala, by byl eufemismus – byl to téměř výsměch duchu Larssonových příběhů, jejich nechtěná karikatura, neumělá snaha udržet aktéry naživu. Byla to prostě zlatá slepice přemístěná do klecového chovu. Po dvou letech je tu část ansámblu zpět a Muž, který hledal svůj stín se ocitá v centru čtenářského zájmu. (Tak nějak mě napadá ono cimrmanovské, že se chtějí přesvědčit, jestli i tento díl bude tak slabý jako ten předchozí.)
Lisbeth Salanderová je na základě skutků, kterých se dopustila v Pavoučí síti, odsouzena na dva měsíce do vězení. Se svou netradiční povahou a silným smyslem pro spravedlnost se i tady dostává do problémů – a stává se trnem v oku místní vládkyni, kruté Benitě. A tady je čtenář podroben první zkoušce:

„Benita (…) se nechala přejmenovat po vzoru jistého italského fašisty.“

Domnívám se, že Benito Mussolini se do dějin zapsal tak nechvalně, že nazvat ho „jistým“ italským fašistou je dost zásadním popřením historického povědomí.
Zpátky k Benitě – dozvídáme se o ní, že ač měla vyholenou lebku a na krku vytetovaný hákový kříž, nepůsobila nijak odpudivě, ba dokonce z ní vyzařoval jakýsi šarm. Své oběti prý sprovodila ze světa pomocí dvou dýk, které si sama zhotovila. O osud Liz se ovšem čtenář nemusí obávat – je své nepřítelkyni více než důstojným soupeřem. A nejen jí – fyzicky přemůže kdekoho, a pokud náhodou v boji utrpí nějaké to škrábnutí, hrdinně překročí kaluž vlastní krve a hlava nehlava se vrhá napravovat další nepravosti. (Nemůžu si pomoci, ale vybavily se mi komiksové hrdinky, které tak báječně kreslil Kája Saudek.) Podezřívám autora, že vždy, když byl unaven spřádáním dějových linií, zinscenoval několikastránkovou bitku, pochopitelně se Salanderovou v hlavní roli, a se Salanderovou vždy neomylně vítěznou, protivníky ničivší, drtivší.
Další zápletky? Mladá Bangladéšanka, snažící se vymanit z područí svých bratří, kteří se neštítí ani vraždy. Dávný Lisbethin opatrovník Holger Palmgren, který ji seznámí s dalším kostlivcem vytaženým ze skříně jejího neutěšeného dětství. Rozbíhá se pátrání, a je tedy důvod povolat na scénu staré známé – Mikaela Blomkvista a komisaře Bublanského. Stopy vedou k jistému Leu Mannheimmerovi – co má společného s Liz, jak si vysvětlit nesrovnalosti v jeho chování, co znamenají poznámky, které o jeho původu občas utrousí jeho vrstevník znající ho od dětství? V určité fázi jsem si vzpomněla na detektivní desatero pátera Knoxe – autor knihy tak nějak balancuje na hraně jednoho z přikázání …. Více prozrazovat nemůžu, jenom naznačím – tajná chodba ani Číňan se v knize (díkybohu) nevyskytují.
Autorův vypravěčský styl jsem zmiňovala už na začátku. Je prostě nudný. Plochý, nepřekvapivý, inklinující k nicneříkajícím banálním obratům („ponořil se do snů“, „oči se mu opět zalily slzami“, „hořím touhou dozvědět se“ …) Pokus stupňovat napětí v poslední cca třetině knihy příliš nevychází – střídání blízkých časových rovin a několika dějových linií je spíše únavné, protože čtenář už to nejpodstatnější ví. A také je mu jasné, že žádné zásadní ztráty na životech nenastanou, protože … no tím jsem vlastně úvahu o knize začínala.
Pokud mě paměť neklame, David Lagercrantz se kdesi vyjádřil v tom smyslu, že další díly Milénia s největší pravděpodobností nepřidá. Pane autore, beru vás za slovo!

---

Muž, který hledal svůj stín David Lagercrantz

Lisbeth Salanderová si odpykává kratší trest v ženské věznici Flodberga a snaží se vyhnout konfliktu se spoluvězeňkyněmi. Když se ale zastane mladé ženy bangladéšského původu ze sousední cely, okamžitě ji napadne Benito, nepsaná v... více

---

Komentáře (6)

Přidat komentář

---