Nadprůměrný debut
recenze
Tak přijď (2023)
/ Petr70
Prvotina pražské bohemistky Elišky Nagyové je průhledem do křehkého času končící dívčí adolescence: Sbírka vyšla v roce autorčiných 22. narozenin, což je přesně ten čas, kdy člověk poprvé definitivně nahlédne své dětství jako uplynulé. A zatímco v sedmnácti je ostentativně (a marně) odkládal jako obnošené a nekonečně trapné tričko s obrázkem Britney Spears, v oněch dvaadvaceti je to asi poprvé, kdy ho ten opraný hadr dojme.
Ze základky všichni víme, že když bylo 22 let Wolkerovi, napsal do Těžké hodiny: „Chlapecké srdce mi zemřelo a sám v rakvi je vynáším /…/ a modlete se, aby mi narostlo srdce statečné a nesmlouvavé.“ Poměrně přesně tak popsal úzkost osobní psychické dekonstrukce v čase mezi „už ne“ a „ještě ne“. Jako první to vyslovil takhle natvrdo a zřetelně, a pomohl nám uvědomit si, jak složité a nebezpečné je období prázdnoty, když vám zemřelo chlapecké srdce.
Jaké to je, když Vám umřelo dívčí srdce a na slečnovské je teprve zaděláno, si můžeme přečíst právě v Eliščině sbírce. Že je to proces úplně stejně bolavý, jako byl před sto lety, se ukazujte v celé knížce napříč básněmi: „Zem puká a pod tebou škvíra / kudy teče čas“ nebo „Moje rozmarné léto je u konce / Přišel kouzelníka a zamíchal karty.“ Autorka současně velmi přesně pojmenovává významný zdroj úzkosti tohoto přerodu, a tím je obava ze ztráty identity. Neboť krok do rané dospělosti je doprovázen nevyhnutelnou mírou osobnostní unifikace, jíž básnířka opatrně ohledává: „Ale posbírala jsem se / a obrousila jednotlivé dílky tak / že každý pasuje ke každému,“ říká v básni Kleopatra. „Umění ztrácet / Umění ztrácet se / sobě i ostatním,“ začíná jiná z básní.
Definitivně vkročit do utilitarity dospělosti je pro autorku jako vykročit na lávku nad kalným a studeným potokem. Člověku se moc nechce a současně ví, že jiná možnost není. Eliška už vykročila, ale ještě pořád se opatrně přidržuje jistot na výchozí straně břehu. Tou nejsilnější je pojem domova. Čteme to hned v úvodní básni Jinde, která nám jako klíč celou sbírku odmyká: „Když se kácí les / lítají třísky / anebo rovnou celý polena / ploty židle postele / záclony a domov.“
Potřeba domova jako prostoru bezpečného ukotvení je pro ni zásadní (v tom se podobá další básníře podobného životního pocitu, jindřichohradecké Kateřině Komorádové). „Je čas přesunout hrací kamínky / o dům dál / A nestavit domov / na základech s tolika rohy,“ tematizuje Eliška svůj ústřední pojem v básni Rozmarná sezóna. V básni Včas pak zazní domov především jako deficitní pocit: „Jsem fena před vrhem / co si hledá místo“ /…/ „Jak ze sebe všechno vydat / když čas zakokrhal / ale v pelechu není domov“. Motivem domova také celá sbírka končí. Její poslední čtyři verše znějí: „Našlo mě bezpečí / Sounáležitost / Trvání / Našel mě pocit domova“. Ale to už je jiný domov, to už je domov na druhé straně lávky. Na druhé straně lásky, jak ještě uvidíme.
A když domov, pak tedy rodina, rod, všechny ty kořeny, které v pubertě vnímáte jako pouta, abyste po dvacítce poznali, že to byla kotevní lana. „Kam se posouvat / když si mě ruce Dědičnosti / uhnětou podle sebe / Čtu se ze třetí osoby / Snad stejný způsob / rozmělňování duševní potravy / Vykrajování těsta / rodinnými formičkami.“ V témže duchu osazuje autorka své básně desítkami domáckých rekvizit, asi jako vojáci obkládají zákopy pytli s pískem. Najdeme tu stůl a nedopitou sklenici, mašlovačku, okenní rámy z vonícího dřeva, podzimní koláče na parapetu. Čím je autorka konkrétnější, tím jsou její básně čistší a působivější. Samozřejmě se tu ještě často zakopává o nevstřebanou básnivinu, jak říká Ivo Harák, ale Eliščina schopnost navlékat verše na drát uchopitelné skutečnosti slibuje do budoucna dobré vyhlídky.
Kromě toho, že Eliška opouští staré (mladé!) adolescentní já a trochu bolavě si hledá novou identitu, reflektuje ve sbírce Tak přijď také zkušenost nesnadné lásky. Její verše vstupují občas do dialogu s nepřítomným Ty, jež se ve šťastných chvílích stává přítomným alespoň mentálně. Nejde ale o roztoužené veršíky zamilované dvacítky – na to rovnou zapomeňte. Autorčiny básně jsou i v těchto polohách kultivovaně úsporné a především emočně ukázněné. Svou lásku v několika polohách spíše střízlivě reflektuje, než by se pokoušela o její invokaci. Právě tím je ale uvěřitelná, autentická a čtenáři zprostředkovává silný citový prožitek. „Uveřils mi / až když jsi vložil prsty do mých ran / a já se ti v rukách rozsypala / jako hrudka písku.“ Důsledně se vyhýbá sladkobolným deminutivním spojením, exaltovaným rekvizitám typu srdce-plameny svíčky-plátky růží a všemu prvoplánovému dojímání. A díky tomu nakonec dojímá: „Nechals mi ve schránce / ošklivou zprávu / se spoustou gramatických chyb / Ale v mý hlavě začalo pršet / a tak se všechna hrubá slova / ještě před vstřebáním rozpustila / a vytvořila mlhavou představu o tom / jak to bylo hezký“.
Také formálně překračuje Eliška Nagyová obvyklý standard dvacátnických debutů. Až na výjimky se nedopouští v této věkové skupině oblíbených syntaktických vykloubení eufemicky označovaných za „jazykový experiment“, nemá potřebu šokovat neologismy, její jazyk je čistý a úsporný a dosahuje jím osobitého básnického výrazu. Právem pak okouzluje propracovaností a promyšleností básnického obrazu, který se postupně rozvíjí do dalších, nečekaných rovin: „Kotva se zavrtává / hlouběji do písku / přesýpacích hodin“; „V hloubce propasti / slyšíš svůj sedmý pád /…/ S kým zůstat / S čím skončit“; „Jemná kůže z papíru / bledých origamických zvířat“; „Náhle se vejdeš do úkrytu / z lískového oříšku / Jsi moje jediný přání“.
Eliščin volný verš není prozodickou anarchií. Rozhodně nejde o dnes oblíbený typ psychedelické prózy náhodně nastříhané tvrdými entery na verše. Má svůj typický, trvale přítomný rytmus, který neruší žádnou kolovrátkovostí, ale čtenář jej pořád vnímá jako hudbu na pozadí. Autorka, vystudovaná bohemistka sebevědomě pracuje s anaforou, repeticí, kontrastem a dalšími figurami. Ve výrazu je přesvědčivá, její poezie má především na větší ploše uhrančivost krysařovy flétny.
Na prvotinu je ta knížka nadprůměrná. A rozhodně je namístě vkládat do Elišky Nagyové opatrné naděje.
Tak přijď
Eliška Nagyová
Básnický debut pražské bohemistky a muzikantky, reflektující přechod od jistot dívčího světa ke křehce konstituované identitě mladé ženy. více