Třetí kniha od paní Aleny Mornštajnové, kterou jsem četla. Po (pro mě) příliš snadno zapomenutelné Slepé mapě a skvělé Haně, jsem byla zvědavá jak zpracuje tak zajímavý nápad. Listopadový převrat v roce 1989 nedopadne tak, jak ve sktečnosti dopadl. Režim krátkou "vzpouru" ustojí a stane se ještě přísnějším a tvrdším. Sledujeme dvě dějové linky. Příběh Maji a příběh Magdy. Maja je za svoji účast na listopadových demonstracích zatčena spolu se svým manželem (ten zcela zmizí), Maja sedí ve vězení. Magda je jako malá odvedena do "dětského domova", který je ve skutečnosti jakousi přípravkou na kariéru režimních přisluhovačů, nejoddanějších sluhů a loajálních pracovníků s úplně vymytým mozkem. Maja sedí ve vězení, odkud píše dopisy své dceři Lence a občas ji navštíví její rodiče. Po patnácti letech je konečně propuštěna. Maja i Magda (jejich vyprávění se pravidelně střídají) jsou většinu děje zavřené, každá v jiném ústavu a nemají žádnou interakci s vnějším světem. Většina knihy se soustředujě na popis. Popis prosředí, atmosféry, míst, lidí se kterými přijde Maja nebo Magda do styku. Popisy jsou Mornštajnové silnou stránkou a atmosféra je velmi tísnivá. Beznaděj z knihy přímo čiší a i pro nás, kdo si pamatuje předlistopadovou atmosféru jenom z dětství, vyvolává mrazení vzádech. Tím pro mě klady knihy bohužel končí. Chyběla mi jakákoliv psychologie postav. Maja je popsaná jen jako obětavá, spravedlivá a trpělivá bez jakékoliv hloubky. Magda jako zpracovaná obět systému, která, i když má možnost, nechce vidět pravdu. Opet bez nejasné motivace (kromě vlastního pohodlí) a postrádající jakýkoliv rozměr. Propojenost jejich osudů je patrná od začátku (což by nebylo na škodu), ale je zde cítit jakási uspěchanost dotáhnout jejich příběhy k závěru a kde by byl prostor pro překvapení, katarzi, emoce přijde pouze rychlé ukončení celého děje, uzavření příbehu nevěrohodně a spěšně. Kromě absence dalšího rozměru postav mi jako zcela promarněný přišel nápad "světa po nevydařené revoluci". Popis režimu a jeho brutalita se omezuje na popisy "vojáci jsou všude" a pár konkrétních případů toho, jak každý na každého donáší a nikdo si před nikým není jistý. Domnívám se, že i režim před listopadem (50tá léta) byl děsivější než tato fikce "po listopadu". Celé knize chybí emoce, nechytila mě (bohužel), zdá se nedotažená a psaná rychle.
Listopád
Alena Mornštajnová
Ptali jste se někdy sami sebe, jaký by byl váš život, kdyby v listopadu 1989 dopadlo všechno jinak? Jaké by byly naše osudy, kdyby komunismus neskončil a my zůstali za železnou oponou oddělující nás od světa i jeden od druhého? Je... více