Nejrychlejší kůň na světě. Ne, není to kniha z prostředí dostihového sportu. Žádný český Dick Francis, nic takového. Ostatně: komu přišla do rukou některá z předešlých knížek znamenitého vypravěče Mirka Vostrého, ten už má jasno, že v tom nejrychlejším koni bude nejspíš nějaký háček.
Po předešlých povídkových sbornících Noční výpravčí, Kočičák, Kostelníkova závěť a Čarodějnice přichází Mirek Vostrý s pátým titulem vydaným pod nakladatelským labelem TOFANA. A nutno říci, že jeho skladba je asi ze všech nejkonzistentnější. Všechny příběhy se nějakým způsobem točí kolem dramatických (nebo úsměvně dramatických) historek z období druhé světové války či bolševické diktatury. Vše má kořeny v proklatě skutečných událostech a nějaký přesah do osudů lidiček z naší současnosti či nedávné minulosti.
Úvodní povídka Muzikant na jezeře je inspirována mazanou fintou Státní bezpečnosti, která zkazila radost nejednomu poúnorovému emigrantovi. V tomto případě však celý kiks natrvalo rozloží vztah mezi tátou a synem. Učitel hudby je upečen z jiného těsta, byť jde opět o rodinné vztahy, do nichž vstoupí temné pletichy během budování pohraničních bunkrů krátce před Mnichovem. Když někomu přijde telegram, zpravidla to znamená něco naléhavého a často i nemilého. Stejnojmenná povídka je však roztomilou historickou mystifikací o špionáži, k níž nikdy nedošlo. Třešně měla nejradši. Asi měla, ovšem tento bukolicky znějící titul náleží příběhu, který je nadmíru tíživý, plný antagonistických emocí a nezhojitelné bolesti. Ale jak už to u Mirka Vostrého chodí, vše se dá nakonec nějak překlenout, když se najde dobrá vůle. Na Buchtách pro Andreu si pochutnají milovníci záhad. Tato je opředena kolem reálně existujícího leteckého pomníku ukrytého hluboko v Orlických horách. Celá kniha vrcholí titulní povídkou, z níž se dozvíme, co se stalo s tím nejrychlejším koněm. Kam vlastně doběhl nebo nedoběhl, a jak to bylo s jeho protivníky.
Všechny příběhy jsou vyprávěny typickým autorovým stylem, v němž se mísí bodrý nadhled, smysl pro břitkou humornost a hlavně bezbřehé pochopení pro lidskou slabost a nedokonalost, stejně jako přesvědčení, že dobrota srdce může vždycky zvítězit nad sebesveřepější zlobou a krutostí. Dějové linie jsou spřádány s promyšleností až křížovkářskou, všechna tajemství se odkrývají tak, aby byla čtenáři poskytnuta možnost „tipnout“ si jejich rozluštění. Zápletka poté graduje do dramatické pointy, jež je někdy příkrá a jindy rozprostřená do široké meditativní roviny. Paráda, takhle má vypadat dobře postavená beletrie!
Jako demonstrace nechť poslouží tato krátká ukázka z povídky Buchty pro Andreu:
Jak stoupal tlustou peřinou neprůhledných mraků, musel si Gagarinov přiznat, že před letem nejspíš trochu podcenil meteorologickou přípravu. Dole na zemi odhadoval, že tahle oblačnost sahá tak do pěti, šesti set metrů, jenže než se nad ním otevřelo slunečné nebe, měl nastoupáno dobrých dvanáct set. Když se pak ve třech tisících rozhlédl, viděl, že oblačnost zakrývá celé Čechy, kam až dohlédne, a nejspíš i část Moravy. Aby nepřelétl hranici s Polskem nebo s Východním Německem, musel udržovat kontakt s řídicím létání. Ten mu pokaždé oznámil, kde ho na radaru vidí, a Viktor Pavlovič se tak mohl bezpečně rochnit v československém vzdušném prostoru.
Po pár desítkách minut ukazatel paliva oznámil, že nadešel čas na návrat. Nad Jizerskými horami tedy Gagarinov stočil letoun na jihovýchod a začal klesat.
Jen co vlétl do mraků, ozvala se řídicí věž: „Jste moc nízko! Držte se ve třinácti stech metrech.“
Jenže výškoměr už ukazoval tisíc a ručička se jako splašená blížila k devítistovce. Kolik že to mají zdejší hory?
Nadmořskou výšku, o které nedávno padla zmínka v kantýně, ale Gagarinov z paměti už nevylovil.
„Jebať!“ zasyčel, když se z bílého mléka těsně pod ním vynořily rychle se míhající špičky stromů, které vzápětí začaly bičovat břicho letounu. Přitáhl knypl, ale zlomek vteřiny nato se MiGu-15, letícímu šikmo proti kopci rychlostí šest set kilometrů za hodinu, ulomila křídla a trup se roztříštil o zem.
Ani když je člověk majorem gardového stíhacího pluku, nepracuje mozek tak rychle, aby stihl provést všechny úkony vedoucí od myšlenky přes odsunutí krytu kabiny až ke stisku madla, které má sedadlo s pilotem katapultovat z kabiny.
Popravdě, Gagarinovův mozek neměl čas ani na tu myšlenku.
Nejrychlejší kůň na světě
Mirek Vostrý
Dvacáté století bylo snad až příliš bohaté na události a situace, které by si byl leckdo nechal ujít, kdyby do toho měl co mluvit. Mnozí z hrdinů těchto příběhů určitě. A jak se s nimi vypořádali? To nechť laskavý čtenář posoudí s... více
