Oběti jsou vražděny nemilosrdným způsobem - jako zvěř

recenze

Spisovatelská dvojice Roman Voosen a Kerstin Signe Danielsson přichází k českým čtenářům podruhé s dalším thrillerem, který opět představuje v hlavních rolích Ingrid Nyströmovou a Stinu Forssovou.

Neznámý muž si užívá procházku se svým psem, když tu najednou uslyší jeho štěkot. Pak již jen stačí postřehnout, jak se mu do těla zavrtává jeden šíp za druhým. Mrtvola člověka je nalezena o několik hodin později přivázaná v poloze, která má odkazovat na smrt jednoho ze svatých. Nejhorší na tom je, že tohle není jediná oběť. Zanedlouho poté se objevuje další mrtvola, které opět odkazuje na dalšího svatého. Ingrid Nyströmová nemá tedy jinou možnost, než povolat zpět do služby svéráznou Stinu Forssovou.

Správně napínavé, ale místy dlouhé
Roman Voosen a Kerstin Signe Danielsson se vracejí s ústřední vyšetřovatelskou dvojicí Nyströmová a Forssová navíc s temnějším příběhem a zajímavou zápletkou. V prvé řadě musím poznamenat, že Jako zvěř nemá žádnou hlubokou návaznost na Motýlí dům, jde spíše o volné pokračování, které lze číst bez toho, aniž byste měli za sebou předchozí knihu. Bylo by možná dobré mít Motýlí dům načtený pro porovnání těchto dvou knih, ale není to úplná nutnost.
Jako zvěř je totiž místy napínavější a temnější díky naturalistickým prvkům. Detailní popisy obětí jsou tu tedy samozřejmostí, tudíž lze knihu doporučit spíše silnějším povahám. Méně otrlejší čtenář však také nebude mít velký problém Jako zvěř přečíst, maximálně se mu z představy mučeného člověka či roztrženého těla vedví udělá mírně nevolno. Ke knize a k těmto případům však takovéto detailní popisy patří.
Jako zvěř je správná severská detektivka ze švédského prostředí - napínavá až do konce s jistotou, že nikdo do té doby nezjistí, kdo je vrahem. Zároveň mě na knize fascinoval fakt, jak se v průběhu čtení střídaly postavy a měnily se tak úhly pohledu mnohdy na jednu a tu samou situaci. Ústřední postavy mi byly hned bližší. Ještě víc, když se autorské duo rozhodlo do příběhu zakomponovat jejich osobní život (jak je u severských detektivek běžné).
Jako zvěř není úplně vynikající detektivkou či thrillerem, ale zaslouží si pozornost. A to i přesto, že je delší, než by podle mého měla být. Necelých 400 stran není zas tak moc, ale přesto byly některé pasáže zdlouhavé či přímo zbytečné. Rozhodně by si kniha zasloužila zkrátit alespoň o pár desítek stran, dostala by větší spád a člověk by tak neměl nutkání některé scény přeskočit.

Mrtvé tělo na břehu a tajemné znamení v katedrále – o letním slunovratu jsou všechny dosavadní jistoty rázem zpochybněny. Během jednoho červnového rána je nalezena mrtvola učitele. Tělo má probodané šípy. Zdá se, že zemřel hrůznou... více

Komentáře (0)