Kulturní noviny, Kultura a umění
Autor recenze: Martina Dobrovolná
Ilustrace: Barbora Lungová

Recenze nové sbírky Andrey Vatulíkové (1984), brněnské básnířky, která se ve svých sbírkách věnuje především osobním partnerským vztahům a její poesie je často velmi adresně dedikována životním partnerkám, které odcházejí ze života, tu a tam se vynořují a některé mizí, aby zaplnily už jen místo ve vzpomínkách a autorčiných knihách. Ty jsou plné záblesků nostalgie, intenzivních emocí („Je příliš mnoho citu v jedné ženě“), ale i odkazů k bohémství, citací jiných autorů a oscilování mezi svobodou a partnerskou (ne)závislostí.

Druhá kniha Andrey Vatulíkové „I když se umíš smát jako Dalajláma“ přitom navazuje na prvotinu „Ona je ten tragický typ“ a lze v ní sledovat vývoj od jakési „poesie chybění“ k hledání nových cest směrem k životnímu a vztahovému zrání.

Celou sbírkou se jako červená nit line téma partnerství, rozchodů a zaplňování prázdna po mizejících ženách, které odešly, ale jejich stopa zůstala příliš výrazná a vepisuje se nesmazatelně do autorčiny paměti. Ta působí zdánlivě ničivě, ale také jako bohatý rezervoár inspirace a látky ke zpracování.

Sama autorka označuje svoji tvorbu jako „hledání ztraceného času“, ohledávání minulosti a jako „znovu nalezené šperky, na které bude jednou vzpomínat v domově důchodců“.

Některé kapitoly se místy zdají být zdrojem osobní autoterapie, v níž je opakováno a inscenováno to, co nenávratně zmizelo, případně se zpožděním formulováno něco, co už nestihlo být vyřčeno vůbec. Touha po ztracené celistvosti je nicméně prokládána meditativními úvahami, explicitními odkazy k tělesnosti a výraznou sexuální otevřeností.

Texty sporadicky prosvítají vzpomínky na dětství, na dědičnou „neukojitelnost“, na střídavě „zlý a hodný prs“, který je nastavován zlobivému dítěti, jenž by snad odmítalo dospět a žilo příliš bohémským životem, bez ohledu na společenská pravidla.

Tu a tam na stránky pronikají také přátelské vztahy s muži, zejména v pasáži věnované přátelství s básníkem Františkem Listopadem. Především portugalská část sbírky pak voní mořem, svobodou a znovu i nostalgií.

V některých momentech a jiných pasážích současně probleskuje autorčina sebereflexe a schopnost trefně pojmenovat vlastní neduhy, které ji přílišně připoutávají k minulosti. Právě tyto odlesky sebereflexe možná mohou být inspirací pro nejednoho čtenáře nebo čtenářku.

Po formální stránce jsou potom básně často koncipovány formou dialogů a dialogických vzpomínek, prokládány množstvím citací jiných autorů nebo přátel.

Většinou jsou zakomponovány přirozeně, ale objevují se i verše, kde působí spíše lehce tříštivým dojmem nebo jako zdroj jakési vnější verbální kontaminace vsazené do děje líčícího lehce odlišné příběhy. Jiné básně jsou hravé, sebeironické a plné hlubokých osobních vhledů.

Společně s ubíhajícím textem se čtenář dozvídá, že s postupem času nachází autorka nové způsoby napojení na svoje vlastní nitro a zdánlivě mizející kořeny nahrazuje nová, pevná kořenová struktura.

Andrea Vatulíková: I když se umíš smát jako Dalajláma. Brno, Větrné mlýny, 2021. Ilustrace Barbora Lungová

Zdroj: https://www.kulturni-noviny.cz/nezavisle-vydavatelske-a-medialni-druzstvo/archiv/online/2022/02-2022/od-poesie-chybeni-k-usebrani-a-novym-korenum

---

I když se umíš smát jak dalajláma Andrea Vatulíková

Druhá kniha básnířky Andrey Vatulíkové (1984) přichází jedenáct let po výrazném debutu Ona je ten tragický typ... Neobsahuje tak pouze úzký výběr textů, jakýsi crème de la crème, ale bohatý a velkorysý výbor z tvorby za více než ... více

---

Komentáře (0)

Přidat komentář

---