Autor recenze: Tereza Saxlová

Andrea Vatulíková je brněnská básnířka a kulturní teoretička, v literárním světě zavedená prvotinou Ona je ten tragický typ, kterou ztvárnilo i brněnské HaDivadlo. I když se umíš smát jak dalajláma je její druhou sbírkou, následující po deseti letech. Ač obsahuje výběr textů z poměrně dlouhého časového období a je rozděleno do sedmi podsbírek s vlastními názvy, působí docela jednolitým dojmem. To se tak někdo má, když najde svůj styl, říkám si na základě zkušeností s vlastním psaním... Každopádně to přispělo k tomu, že setkání s touto knížkou pro mě bylo inspirujícím a do jisté míry i iniciačním zážitkem.

Andrea Vatulíková píše lesbickou poezii a činí tak s - pro mě - záviděníhodnou samozřejmostí. Orientace je prožívána suverénně, bez jakýchkoliv pochybností či naopak demonstrování síly, odlišnost není tématizována, nedočkáme se dramat spojených s coming outem, je to podáváno moderně a otevřeně jako zcela přirozená věc. Její poezie je dost beatnická, odvíjí se v rytmu skutečného života, bez množství zdobné lyriky či složitých “ponorů do básníkova nitra”, jak se tomu neuctivě říká. Je to trochu rozervané, upřímné, otevřené, v popisu vztahů někdy i dost drsné. Nějak mi to sugeruje, když o někom řeknete, že to “vidí realisticky”. Je tu ale i prostor pro jemné předivo dlouhodobých lásek, erotickou tělesnost, přiléhavé reflexe, poetické obrazy. Když jsem zmínila beatniky, je třeba říct, že to vůbec není nějak “rozkecané”, jak to někdy u beatníků bývá, nýbrž se tu na všech frontách potkáváme s uměním zkratky. Básně jsou pečlivě formálně vystavěné, funguje to i vizuálně díky promyšlenému používání kurzívy, závorek či mezerníku.

Vzhledem k mému letitému živoření člověka s vážnou duševní nemocí ke mně sbírka nejdříve promlouvala chutí a barvami plného života. Co pro mě charakterizovalo autorku i její poezii, byla její odvaha - žít i psát. Dost žen, dost dobrých knih, cizí města, umění, intelektuální činnost, duchovní spřízněnosti, více či méně lásky, alkoholové zážitky, prostě ty věci, pro které stojí za to žít, i když potom třeba skončíte u psychiatra. I když v popisu vztahů či krátkých známostí narážíme na jistou neutěšenost, nemá to příchuť tragiky. Když jsem se pak sbírkou probírala s odstupem jednoho týdne, už jsem cítila známé “hučení” melancholie. Bylo to jako stále se zpomalující kroky poutníka s duší zároveň jemnou i živočišnou, hlubokou i přelétavou. Nevím, proč mi to evokovalo představu jakýchsi existenciálních pohlednic, zdánlivě napsaných ve spěchu a přitom skrývajících dokonalý tvar.

Ještě musím zmínit, to by seriózní recenzent určitě měl, práci s citáty. Andrea Vatulíková cituje dost, ale citace nejsou používány jako znak sečtělosti či s bázlivou úctou, nýbrž v živlu dialogu. Někdy jde patrně i o slova z rozhovoru. Je to dost originální. Naše myšlení je ostatně z větší části složené z útržků čteného či řečeného, kterým mnohdy zapomenutý kontext dává ostrost. Člověka to nutí si položit otázku citátovosti vlastního myšlení, ba života - což je vlastně strašidelná a hluboká věc. Podle postmoderny je vytrženo z kontextu všechno, takže tím se v básních Andrey Vatulíkové trápit netřeba, jen toho nesmí zase z radosti z nové techniky být přespříliš, což se zde, mám ten pocit, někdy přece jen děje. To by byla ale jediná moje výhrada.

TEREZA SAXLOVÁ

Zdroj: https://ia804605.us.archive.org/10/items/na-scesti-6-magicke-mysleni/Na%20scest%C3%AD-6-Magick%C3%A9%20my%C5%A1len%C3%AD.pdf, str. 26

---

I když se umíš smát jak dalajláma Andrea Vatulíková

Druhá kniha básnířky Andrey Vatulíkové (1984) přichází jedenáct let po výrazném debutu Ona je ten tragický typ... Neobsahuje tak pouze úzký výběr textů, jakýsi crème de la crème, ale bohatý a velkorysý výbor z tvorby za více než ... více

---

Komentáře (0)

Přidat komentář

---