Paříž plná bohémů

recenze

Co se týče historie, každý má trochu jinou představu a každý se zaměřuje na něco trochu jiného. Co bylo ale až donedávna všeobecně uznávanou pravdou, je, že manželství je posvátný svazek a zvláště žena by v takovémto svazku měla skončit co nejdříve. V roce 1924 tomu nebylo jinak, konkrétně naše hlavní hrdinka Helena je živoucím důkazem. Ve svých 28 letech má tato Londýňanka za sebou zrušené zásnuby a ve svém okolí je lidem dobrá jen pro smích a pochybné klepy. Není tedy divu, že když přijde nabídka od její volnomyšlenkářské tety, aby za ní odcestovala do Paříže, souhlasí. Tak se na rok zapisuje do výtvarného kurzu, potkává nové přátele a navzdory očekáváním, i svou další lásku.

Možná si sama koupí nějaký módní parfém, až se sem na podzim vrátí, něco těžkého s gardénií, nebo liliemi. Co záleželo na tom, že se jí kolínská s vůní verbeny, kterou používala, docela líbí. Teď, když byla ve Francii, bude dělat přesně to co Francouzky.

Ať už vás kniha zaujala obálkou, oficiální anotací, nebo povedeným dopisem na zadní straně obálky, vězte, že jste tam, kde chcete být. A pokud byste z ní snad měli dojem, že se jedná o klasické klišé, co se nebude dát přes enormní množství cukrkandlu přečíst, není mylnější úvahy, co by vám na mysli mohla vytanout. Příběh Heleny určitě do proslulé kategorie nazvané „romantika“ spadá, téma zpracovává ale volně a dává si záležet, aby upozornil i na jiné aspekty.

Styl samotné autorky dává znát, kolik studiu historie musela věnovat času. Jennifer Robson píše sebejistě a vy jí věříte každé jednotlivé slovo. Příběh je psán v er-formě, čte se plynule, a i když byste o něm nejspíš neřekli, že je průkopníkem žánru, nabízí čerstvý pohled na něco, co zde už možná jednou bylo a zároveň nebylo. Do rukou se nám tedy dostává příběh zasazený v bouřlivých dvacátých letech s přesně takovou dobovou atmosférou, jakou byste čekali.

Neměla žádné vzdělání, které by stálo za řeč, nebyla krásná, duchaplná ani elegantní. Něco v ní ale ožilo pokaždé, když vzala do ruky tužku nebo štětec.

Do Paříže ve dvacátých letech jsem se jednoduše zamilovala. I když si možná říkáte, že svět už v této době byl velmi podobný tomu našemu (když si odmyslíte, že ve velmi krátkém časovém horizontu se odehrály dvě nejkrvavější války v dějinách lidstva), pořád je zde citelný rozdíl ve způsobech a obecném mínění. Svět začínal přejímat bohémský způsob života, pořád zde ale byly neodmyslitelné formálnosti, na kterých se dnes už nelpí. Pro dnešní společnost byl asi nejvíc alarmující až nezdravý zájem na pověsti slušně vychované ženy (také na tom, aby se taková žena co nejdříve vdala a porodila děti) – co se týče dřívějších dob, žádná novinka, ale skutečnost, že ještě v meziválečném období se na podobných věcech lpělo, pořád ještě umí překvapovat.

Hlavní hrdinka byla navzdory očekávání krotší, než jsem čekala. Pod pojmem umělkyně si představuji jistou průbojnost a pokrokovost, Helena byla ale překvapivě milá a úslužná. Sam, její protějšek, byl trochu tajnůstkář, ale pořád fajn. Zábavné zjištění bylo, že se autorka do příběhu rozhodla zařadit postavy s příjmením Fitzgerald a Hemingway, která jsou nám všem důvěrně známá.

Měsíční svit nad Paříží je příjemným výletem do minulosti, přesto není násilný, ani složitý. Hlavní hrdinka se nechová jako naivní hloupá husa, co lze být definována jen okamžikem, kdy si najde druhou polovičku a sleduje své vlastní zdravé cíle, což mně jako čtenářce nesmírně imponovalo. Co se týče této knihy, jedná se o příjemnou a srdeční záležitost, kterou by si měla oblíbit každá žena se zájmem o kvalitní romantiku.

Je jaro 1924 a Helena Montagu-Douglas-Parr právě přijíždí do Paříže, aby si zde léčila rozchodem zlomené srdce. Je připravena přijmout opojný půvab Města světel a nechává se vtáhnout do světa ztracené generace a okruhu amerických ... více

Komentáře (0)