Peklo v hlavě?
recenze
Peklo (1969)
/ Thalin
Peklo by se při prvním pohledu na obálku dalo mylně považovat za horor. Onen název v červené a černé nevypadá moc optimisticky. I já si to myslela, když jsem na knížku náhodou narazila v antikvariátu. Jméno i titul mi totiž nic neříkali. Chtěla jsem jen něco malého do vlaku a tak jsem ji prostě popadla a šla. Ale jsem velmi ráda, že jsem tehdy knížku koupila. Prvně kniha vyšla roku 1908, u nás pak roku 1969.
Peklo od francouzského autora H. Barbusse je spíše sondou do duše a přemítáním na samotným bytím člověka.
Děj se točí kolem vcelku nenápadného mladého muže v počátcích dvacátého století. Přišel do Paříže za prací a pronajal si dlouhodobě pokoj v rodinném penzionu paní Lemercierové. Mladý bankéř ale brzo zjistí, že jeho pokoj není tak docela obyčejný, jak se na první pohled zdá. U stropu brzo objeví škvíru mezi svým a sousedním pokojem. Dost velkou na to, aby jí viděl dobře do pokoje, ale umístěnou tak, že opačně už to nejde.
A tehdy, po chvíle morálních úvah, jak moc je v pořádku šmírovat druhé, začne pro našeho mladíka ono pomyslné peklo. Nejdříve občas ze zvědavosti nakoukl, ale postupně tomuhle sledování pomalu propadl. Někomu by se mohlo zdát, že je to jen obyčejný šmírák, který večery tráví tím, že poslouchá a sleduje dění z vedlejšího pokoje. Které je navíc občas dost intimní, což jen dojem šmíráka umocňuje. Někdy totiž až nadskakuje touhou zjistit, co se vedle děje a je zklamán, když je pokoj zrovna prázdný.
Na rozdíl od jeho pokoje se totiž obyvatele toho druhého střídají.
A je to velmi pestrá paleta hostů, od manželského páru, milenců, dětí, umírajícího muže, či těhotné ženy těsně před porodem. Náš hrdina poslouchá jejich hovory, úvahy a trable. A čím víc nad nimi přemýšlí, tím víc ho užírají, prožívá je s nimi a na mysl mu přicházejí další a další filozofické otázky nad vlastní existencí a obecně smyslem života.
Peklo rozhodně není čtením pro každého. Autor si tu vyhrál s jazykem, nešetří barvitými popisky, ale hlavně spletitými úvahami, které se hrdinovi neustále motají v hlavě. Většinu knihy tvoří právě jeho úvahy a rozbory hovorů, které vyslechl. On sám toho moc nenamluví, většinu přímé řeči i děje obstarávají hosté z vedlejšího pokoje a věřím, že starší způsob, jakým je kniha napsaná bude nejednomu čtenáři četbu komplikovat.
Kniha je napsaná krásně, ale místy složitě a může to člověka až vyčerpávat a působit depresivně. Čtenáře ani nemusí trknou ta (podle mě) základní myšlenka knihy. V knize se vlastně odehraje celý život, od počínající lásky až po smrt. A náš hrdina to celou dobu sleduje a postupně ho právě ony myšlenky plné dekadence a naturalismu užírají.
Je škoda, že se knize nedostalo moc pozornosti a pochopení. Já osobně pro ni mám slabost. Jednou za čas si ji znovu přečtu a vždy si tam najdu něco nového. Mám i období, kdy svůj maličký výtisk tahám všude jako kočka koťata a jen si pročítám oblíbené pasáže. Už jen pro kouzlo té doby a způsobu, jak se tehdy mluvilo a myslelo. Ale i proto, že člověka zkrátka nutí myslet.
Peklo
Henri Barbusse
V jedné ze svých prvních knih zachycuje francouzský spisovatel, ovlivněný v té době Zolovským naturalismem i stylem diametrálně odlišným - symbolismem, lidský život ve všech jeho fázích a zlomech. Za neúprosným až krutým sledování... více
