Plavat se žraloky, kniha plná emocí

Umřela mi máma.
Její smrt nepatřila k těm, které v lidech vyvolají horečnatou aktivitu. Nebyla neočekávaná. My, kterých se týkala, jsme se pohybovali promyšleně a uvážlivě. Nikdo se nedíval na hodinky, ani se nezabýval formuláři či naléhavými telefonáty.
Bylo dokonáno.
- Plavat se žraloky, str. 94 - 95

*Emoce, Emoce a zase emoce*
Tušila jsem, když jsem si o knihu u Fortuny zažádala, že Plavat se žraloky bude těžký oříšek. Že to nebude nic pro slabé povahy. Ale nevěděla jsem, jak moc jsem v tomto ohledu knihu podcenila. Pokud mluvíte o emocích, které ve vás kniha zanechala, je to vesměs nějaký pocit – dobrý nebo špatný, který ve vás tak nějak zůstane. A když se na knihu pak podíváte, nebo na ni narazíte v knihkupectví, buď se usmějete, nebo si řeknete: „To byla ale hloupá kniha.“ V případě Plavat se žraloky se ve mně nahromadila místo jedné konkrétní emoce ještě dalších sto. Pocity, jakoby na vás z knihy dýchaly. Jakoby byly téměř vaše. A věřte mi, není snadné se vypořádat s úzkostí, depresí, bolestí, zoufalstvím, nicotou a dalšími takovými pocity, kterých je kniha plná. Doslova překypující. Bála jsem se, že ji budu muset odložit. Že ji nedočtu. Bylo to na mě prostě silné kafe. Ale zatnula jsem zuby a snažila se stránkou co stránkou prokousat. A svým způsobem mi to stálo za to.

*A o čem kniha vlastně je?*
Pokud čekáte nějakou romantiku, nebo alespoň trochu romantiky, nečekejte ji. Claire prožila tak namáhavý a vyčerpávající dětství a mládí, že by to nejednoho člověka poslalo na samé dno. Hned na začátku vás seznámí se skutečností, že má její matka rakovinu a že umírá. To se psal rok 1996 a jí bylo osmnáct. Následně přeskakuje z jednoho roku na druhý. Kapitoly nemají posloupnost. Claire vlastně jen řadí vzpomínky do několika okruhů. První je Popírání, pak Hněv, Smlouvání, Deprese a Smíření. Každá kapitola začíná rokem a věkem, kolik jí tehdy bylo. Například „2008, je mi třicet.“ I přes to, že roky nejdou chronologicky po sobě, jsem neměla problém se v knize zorientovat. Nevadilo mi, že skáče z dvaceti na čtrnáct let. Vlastně se mi tak hodně věcí objasňovalo.
A o čem kniha vlastně je? Je o dívce, ženě, která prožila všechny úzkosti a strasti, které si člověk jen tak nechce připustit, že se vůbec stávají. V mladém roce, v letech, kdy dívka svoji matku potřebuje nejvíc, zůstala jen sama s otcem, se kterým tolik nevycházela. S otcem, který trpěl rakovinou stejně, jako její matka.
Ještě dlouho po dvacítce hledala Claire sama sebe. Hledala místo, kam patří, kým je. A o tom je celý příběh. O tom, jak se vyrovnat s bolestivou ztrátou rodičů, jak se vyrovnat s chybami, které jsme v životě udělali a o tom, jak se člověk snaží jít dál, i když uvnitř ví, že mu to hned nepomůže.

*Claire a její okolí*
Sama za sebe musím říct, že mi Claire až tak úplně nesedla. Nemůžu ji popisovat jako fiktivní postavu. Nejde to. V knize je to prostě dívka, která je až příliš úzkostlivá a citlivá. A způsob, jakým je kniha napsaná na mě dopadal jako kladivo na hřebík. Pomalu, ale jistě jsem se brodila těmi temnými pocity, bolestí a strachem, nicotou a depresí, že jsem od nich chtěla co nejdříve utéct a mít to všechno za sebou.
Postav je v příběhu opravdu mnoho. Od nemocné matky, přes nemocného otce, kamarádku, která trpí leukémií nebo spolužáky na vysoké škole až po první lásku a po závěrečné manželství. Nechci vám všechny postavy vyjmenovávat, jelikož každá má něco do sebe. A dokonce i potápěč na Filipínách či řidič autobusu mají v tomto příběhu jakousi cenu a důležitou roli.

*Postřehy, pocity a doporučení*
Vím, že je tato recenze spíš o mých pocitech. O tom, jak na mě kniha působila, než o tom, o čem je. Jenže mně se prostě příčilo rozebírat každou kapitolu, každou postavu. Je to přece jen něčí životní příběh. Je to něco, co si Claire prožila. A pokud takové příběhy máte rádi, směle do toho.
Já jsem se rozhodně nezařadila mezi fanoušky. Hvězdy nám nepřály byly také bolestivé a plné emocí, ale ne tolik, co tato kniha. Alespoň pro mě ne. U Hvězd se člověk alespoň občas zasmál a neměl stále tu kamennou a bolestivě zkroucenou tvář. Jenže u Plavat se žraloky se mi snad ani jednou nestalo, že bych se usmála. Pousmála. (OPRAVA: zasmála jsem se v jedenácté kapitole, kde Claire s otcem navštíví Prahu - ano, pro Američany je to jednoduše malé město.) Kromě tohoto momentu je to prostě příběh čirého zoufalství. Skoro si říkám, že se Claire potřebovala z toho všeho nějakým způsobem vypsat, aby to špatné ze sebe dostala. Aby se s tím tak nějak smířila.
Příběh se mi někdy četl dobře, někdy hůř. Záleželo zrovna na tom, co se v kapitole odehrávalo. Claire se totiž vyžívá v popisování situací a svých pocitů. Nezapomíná každou chvíli na větu „Umřela mi máma.“, a to nejlépe několikrát po sobě. Občas přijde i „Umřel mi táta.“ Díky tomu je kniha o to víc depresivní. Takovéto popisy a sebelítost mi občas až lezly krkem a já jen s donucením četla odstavec za odstavcem a doufala, kdy už takhle část skončí. I přesto ale nepočítejte s tím, že by se z příběhu stal nějaký obrovský happyend.
A slovo závěrem? Pokud máte rádi emočně vypjaté a náročné příběhy, kde je mnoho zármutku a bolesti, jistě si tuto knihu užijete. Pokud patříte mezi ty, kterým se líbila kniha Hvězdy nám nepřály, připravte se na několikanásobnou bolest. Teda alespoň podle mě. A asi se jen málo zasmějete.
V případě, že máte náladu na nějaké to drama a sami se zrovna cítíte pod psa, tato kniha vám bude ráda dělat společníka, ale rozhodně vám po ní nebude o moc líp.
Přes to přese všechno se ve mně jakýmsi zvráceným způsobem ukotvila. Neříkám, že se mi líbila, to ani tak ne, ale odnesla jsem si z ní svoje, jsem vděčná za život, který mám, ukázala mi, že nemám zapomínat na své okolí a že mám víc odpouštět. Tímto způsobem jsem za její přečtení ráda.
Pokud se ptáte, jestli knihu doporučuji či nikoliv, řekla bych, že úsudek raději nechám čistě na vás. Určitě to je zajímavé čtení, na které jen tak nenarazíte. (Rozhodně ne v Young Adult sekci.) Takže pokud se chcete poučit a poznat ne tak veselý život někoho jiného, kdo po dlouhé a trnité cestě nalezl sám sebe, a odnést si z něj něco pro svůj život, naučit se odpouštět (především sobě) a vážit si toho, co v životě máte, stojí za to si tuto knihu přečíst.


Recenze na STEFANIE-G-BOOSK.BLOGSPOT.CZ včetně fotek, traileru ke knize, úryvku a recenze jiné Americké čtenářky, která podle mě knihu shrnula naprosto dokonale!

Když rodičům Claire Bidwellové s několikaměsíčním odstupem diagnostikují rakovinu, je jí teprve čtrnáct let. Claire studuje první ročník vysoké školy, když maminka začíná chřadnout, a uvědomuje si, že o ni brzy přijde. Oporu hledá... více

Komentáře (0)