Podobnost čistě náhodná?

Detektivky mne nikdy moc nebraly, ale v případě Dominika Dána je tomu jinak. Vzhledem k jeho policejní praxi jsou jeho příběhy natolik autentické, že se vždy těším, až budu číst další z jeho knih. A tak se mi do ruky dostal titul s názvem Popel všechny zarovná.
Dominik Dán je jedním z nejprodávanějších slovenských autorů a není se čemu divit. Tato kniha je jeho prvotinou a až na některé mouchy je již tak na dosti vysoké úrovni, tedy alespoň podle mě.

Kniha je rozdělena do 2 dějových linií, v každé se řeší odlišný případ, ale přesto mají příběhy společného něco víc než jen kriminalistu Krauze.
Musím přiznat, že v těchto dějových liniích jsem se někdy ztrácela, protože byly odděleny pouze odstavci a vždy mi chvíli trvalo, než jsem se přeladila.

Jednou z věcí, která mi byla na knize nejvíce nepříjemná, bylo její členění. Kniha o 400 stránkách je rozdělena pouze na 8 kapitol. Kapitoly jsou tedy docela dlouhé a oblíbená knihomolská věta „Ještě jednu kapitolu“ se tedy uplatňuje docela složitě.

Na příběhu se mi líbilo, že je i částečně psychologický. Dominik Dán nám skvěle popisuje psychické rozpoložení pozůstalých. Je vidět, že za svého života už něco zažil a něco se naučil.

„Večer. Večer, když se setmí a do bytu se vplíží dlouhé protáhlé stíny jako vetřelci, dostaví se smutek a stesk, úzkost a pocit samoty. Nejhorší jsou takové večery, když se stmívá, šero ulice proříznou kužely pouličního osvětlení, kdy každý spěchá domů ke svým milým, kdy každý zatouží po teple domova a společnosti blízkého člověka, kterého má rád a od nějž očekává totéž. Tehdy osamělý člověk osamí nejvíc. Tehdy samota bolí nejvíc. A jestliže je ke všemu sobota, sychravá, uplakaná podzimní sobota, pak vás od břitvy nebo špagátu zachrání jen flaška. Leč i ta jen na chvíli.“

Zajímavé pro mne bylo pozorovat výslechy. Stejně jako byly jako divadelní hra sehrány a připraveny, i tak působili v knize.
Jak jsem již zmiňovala na začátku, vše bylo dokonale autentické. Dánovi knihy tedy doporučuji těm, kteří by se rádi podívali do zákulisí oddělení vražd.

Autor hned na začátku každé své knihy zmiňuje, že se jedná o fikci a že podobnost se skutečnými událostmi je čistě náhodná. Ale je tomu opravdu tak? Stejně jako v jeho jiných knihách i v této můžete nalézt reálný základ, ačkoliv bychom ho možná raději přehlížely.

Ačkoliv už jsem to asi komentovala u předchozích recenzí na Dánovy knihy, i zde se musím alespoň trochu zmínit o postavách. Líbí se mi, že hlavní postava, detektiv Richard Krauz, není žádný ideál. Většinou bývají hlavní postavy dokonalé – krásný vzhled, vytříbené chování, …. Ale u Richarda tohle nečekejte. Je to naprosto reálná postava, která má jako každý z nás své pozitivní i negativní stránky.
Další postavou, o které bych se chtěla zmínit, je asistent Vilém z patologie. Na začátku je o něm taková zmínka, že jsem čekala, že jeho příběh bude určitě nějak pokračovat. Ale ničeho takového jsem se nedočkala. Vlastně mi to nakonec přijde jako plus, protože kniha se tím stává ne tak předvídatelnou. Ale i přesto stále očekávám, že v některém z dalších dílů se o Vilémovi ještě dočtu.

Jsem ráda, že se mi tato kniha dostala do rukou, stejně jako tomu bylo u předchozích Dánovek. A mohu na sto procent říct, že to rozhodně nebyla poslední kniha, kterou jsem od tohoto autora četla.

Vražda staré ženy, která byla brutálně rozsekána mačetou, a smrt mafiána, od které vedou stopy k tajným službám. Nový detektivní román Dominika Dána pojednává o dvou zločinech, kniha je plná pochybných kreatur, mafiánů a tajných a... více

Komentáře (0)