Podvolení, nebo spíše Zklamání?
recenze
Podvolení (2015)
/ Chakotay
Kniha nese název Podvolení, ačkoliv já bych neváhal ji nazvat spíše Zklamáním. Neboť přesně tím pro mě celá její četba byla. Matně si vzpomínám na den, kdy mi byla doporučena pracovníkem jednoho nejmenovaného knihkupectví a jelikož se ukázalo, že tam již není k dispozici, s notnou dávkou zvědavosti jsem se vydal do místní knihovny. Doma jsem se nadšeně pustil do čtení, očekávaje strhující román o tom, a teď cituji milého prodavače doslova, jak se z Francie stala muslimská země.
Záhy jsem však zažíval poměrně rozsáhlou kaskádu stále se prohlubujícího zklamání. Sám hlavní hrdina mě svou nesympatičností od čtení velmi výrazně odrazoval. Ukázal se být typickým příkladem prázdného člověka, dokonale zapadajícího do systému běžného života skládajícího se pouze z práce, jídla, spánku a rozmnožování, postrádajícího však jakýkoliv smysl, který by tento systém přesahoval. A tak se v letech, kdy jeho souhra s prostředím začíná pokulhávat, stává člověkem nudným a přízemním, jehož jediným zdrojem radosti se stává tělesná rozkoš.
Vpravdě se nedá říci, že by takováto hlavní postava byla sama o sobě chybou – přeci jen lidí podobného ražení existuje na světě celá spousta, což postavu činí poněkud realistickou. Ve spojení s volbou prostředí a situací, jimž hlavního hrdinu autor hodlá vystavit, může být postava i vhodná, skvěle sedící. Nicméně třeba pamatovat, že v kombinaci s nevhodně vyvedeným úvodem dokáže tato postava od čtení mnohé odradit již na začátku knihy. Mám za to, že vzhledem k dalšímu vývoji knihy a okolnostem není tato volba úplně špatná, do příběhu se hodí, nicméně by neškodilo lepší provedení.
Hnán zvědavostí jsem však pokračoval ve čtení, avšak šel jsem v ústrety jen další dávce nevole. Explicitně popisované sexuální scény, o něž v průběhu četby nebyla nouze, mi vzhledem k jejich minimálnímu dopadu na celkový dojem z knihy připadaly poněkud zbytečné, ba dokonce až rušivé. Jejich vynechání nebo třeba nahrazení pouhým náznakem, že k něčemu takovému došlo, by rozhodně nebylo na škodu.
Zajímavým kontrastem k tomuto jevu byla naopak chybějící explicita u popisu emočních prožitků hlavního hrdiny, což v některých případech mohlo působit poněkud suše či apaticky, jindy však naprosto zarážejícím dojmem. Že vypravěče nevyvedou z míry běžné strasti i radosti každodenního života, by se dalo přejít relativně v klidu a vysvětlit tím, že apatický prostě je. Nicméně některé události, které doslova vyžadovaly jakoukoliv prudčejší emocionální reakci – či spíše jakoukoliv reakci – přešel hlavní hrdina též v podstatě bez povšimnutí. Vždyť zabitou pokladní na benzínce přeci člověk nachází skoro každý den, no ne? Tak proč se s takovou banalitou vůbec vzrušovat?
S tímto souvisí i fakt, že celý text je ve své podstatě psaný jaksi apaticky, a i když se hlavní hrdina náhodou zmíní, že zrovna prožívá nějakou emoci, nějak se mi nechce mu to uvěřit. Jeho projev na mě působí unaveným, takovým lhostejným dojmem. Jako by se vypravěč se vším, co se děje a dít může, smířil a jen to popisoval jako naprosto nezaujatý pozorovatel, avšak nezaujatý ve smyslu, že ho dění kolem vůbec nezajímá. Toto je v podstatě aspekt, který dokonale sedí k názvu knihy. Hlavní hrdina mi totiž již od začátku připadá odevzdaný, podvolený. Díky tomu také poněkud zaniká samotný konec, který je zde tím podvolením zjevně myšlený. Jak se může podvolit člověk, který podvolený dávno je? Odpověď je nasnadě: nijak. O podvolení tedy nemůže být řeč, spíše o změně proudu, jímž se hlavní hrdina nechá unášet. Nehledě na to, že tento vlažný styl vypravování začne po určité době působit značně nudně.
Když už je řeč o nezáživnosti, musím zde podotknout, že příběhu jako takovému v podstatě scházela nějaká výraznější zápletka. Jediné, co by se za zápletku mohlo považovat, je samotná proměna Francie v muslimský stát. Nicméně tato proměna byla autorem natolik zatlačena do pozadí, že se z ní staly pouhé kulisy. Nezbylo nám než se zaměřit na několik úseků života vysokoškolského profesora, které se jen stěží dají považovat za plnohodnotnou zápletku. Snad vhodnějším termínem pro tuto prózu bude popis děje, nikoliv vypravování. A to děje vesměs poněkud nudného, pomineme-li pár zajímavě vyhlížejících událostí, které však postrádaly jakýkoliv šmrnc, emoce a odpovídající zpracování.
U nudnosti ještě chvíli zůstaneme. Kniha jako taková je prodchnuta spoustou nekonečně dlouhých pasáží, při jejichž četbě má člověk pocit, že nechtěně zabloudil na jakousi odbornou přednášku. Jedna část těchto textů se týká analýzy politického vývoje, budiž, s tématem to přímo souvisí, jenže existuje spousta poutavějších způsobů, jakými nám tyto informace mohl autor zprostředkovat, než je monolog jedné z postav. Při čtení takového množství informací, vměstnaného do tak malého prostoru, nejen že se čtenář může místy trochu ztrácet, ale především po chvíli již ztrácí pozornost.
Další ohromná spousta prostoru však byla věnována jinému tématu, které bylo už o něco méně na místě. Dlouhé pasáže analyzující tvorbu a život autora, o němž hlavní postava psala doktorskou dizertaci. Jistě, pro člověka, který se zajímá o francouzskou literaturu devatenáctého století, to může být velice zajímavé a poučné, nicméně knihu přeci nečtou jen takoví lidé. Podle autorova mínění nejspíše bude každého zajímat podrobně rozepsané pojednání o spisovateli, o němž nikdy v životě neslyšel.
Zato autor evidentně v životě neslyšel o spoustě věcí, které se v jeho zemi dějí. Je mu například známo, že většina arabských přistěhovalců ve Francii pochází z Maroka, Alžírska a Tuniska, neboť je od Francie nedělí jazyková bariéra? A pokud ano, jak daleko sahají jeho znalosti těchto zemí? Tipuji, že příliš daleko ne. Zmíněné země mají k ortodoxním způsobům Saudské Arábie opravdu velice daleko. Takže mi přijde skutečně směšné, že by tito lidé ve velkém prosazovali uplatňování šaríi – nejortodoxnějšího muslimského práva. Stejně tak podřízená role žen, v těchto zemích mají víceméně stejná práva jako muži - mohou se rozvést, pracovat, dokonce vím o jedné ženě, která byla bodyguard marockého krále. A to ani nemluvím o tom, že Tunis je první, zatím sice jediná, arabská země, kde zrušili polygamii.
Než tuto recenzi uzavřu, ještě se krátce vyjádřím ke stylistickému provedení. Tady snad poprvé budu chválit, i když ne výlučně. Na jednu stranu obdivuji autorovu schopnost vytvořit formulace, které skvěle zachycují skutečnost pouhými slovy zdánlivě nezachytitelnou. Opravdu je vidět, že když autor chce, dokáže psát velice dobře. Potíž je v tom, že on nejspíše nechce. Na straně druhé jsem totiž narazil na případy, kdy do věty či souvětí týkající se něčeho, je vložena další, naprosto nesouvisející informace, nebo se souvislostí více než pochybnou. To dává vzniknout dosti krkolomným souvětím, kdy čtenář na jejich konci se zmatkem zjišťuje, že pomalu ani neví, jak že vlastně začínala.
Abych svůj dojem z knihy shrnul, po celou dobu četby jsem čekal, kdy se dostaví to BOOM, kdy mi autor konečně něčím vyrazí dech, kdy se začne dít něco zajímavého. Došel jsem však až na samý konec, dlužno podotknout, že značně zklamán. Kdykoliv se zdálo, že se děj už rozjede, že to začíná nabírat obrátky, byl tento dojem neprodleně zašlapán do země. Snad jediné, co se mi líbilo, byly trefné poznámky velmi dobře vystihující některé skutečnosti, jako například fungování vlády, vzdělávacího systému a podobně.
Tuto knihu tedy opravdu nedoporučuji.
Podvolení
Michel Houellebecq
Známý provokatér Michel Houellebecq napsal román o tom, jak se z Francie stane islámský stát. Příběh se odehrává roku 2022, kdy politické strany ve volbách raději podpoří fiktivního kandidáta strany zvané Muslimské bratrství, aby ... více
Teckovana: A jo... Musel jsem myslet na Tunisko, když jsem napsal prezidenta. Opraveno.