Nic vám nemůže více říci o pitvorném Španělsku a inkvizici než Goyův litografický soubor Caprihos, žádná psychologická učebnice vám nemůže dát tak hluboký vhled do zoufalství provdané ženy, která miluje jiného muže, než Tolstého román Anna Karenina, žádná sociologická práce o pohnutkách, které vedly ke vzniku Spojených států, není tak názorná jako socha Svobody v newyorském přístavu, a neexistuje žádný přístroj, který by dokázal otestovat vaše duševní rozpoložení a city jako hudba.

Tuto až magickou vlastnost kulturních statků - že na neúplném, uměleckém zobrazení pochopíme podstatu nějakého jevu lépe než přímým kontaktem s ním a že právě umění dokáže vyjevit souvislosti, které jsou jinak skryté - si uvědomili lidé již v dávných dobách a literárně je zpracoval do podobenství.

Kupříkladu si prosím, všimněte, jak rafinovaně je hlavní postava požárníka Guye Montaga uvedena do děje. Čtenář má zpočátku pocit, že Montag je stále oddaný stoupenec diktatury a jen na chvíli podlehl chvilkovému zaváhání, záhy se ovšem ukáže, že jeho pochyby jsou hluboké a staršího data, a několik z knih, které měl spálit, již nějakou dobu doma ukrývá a čte.

Tím Bradbury představil postupný vývoj hlavního hrdiny, aniž na expozici románu musel obětovat příliš mnoho stránek. A přitom na ní demonstruje, jak obtížné a vyčerpávající je postavit se monolitnímu myšlení, které je každému totalitnímu režimu vrozeno.

Člověk je nucen ptát se, zda oni přece jen nemají pravdu a zda on není duševně vadný, když pochybuje. V úsilí vzepřít se unifikovanému myšlení, podle něhož jsou knihy jed, Montagovi nejvíce pomohla stará žena, která se radši se svými knihami nechala upálit, než aby žila bez nich.

Usměrnit myšlení a zabránit lidem, aby měli vlastní představy, jak naložit se svým životem, je však pouze první krok totalitní manipulace. Každý diktátor ví, že po určité době přijde okamžik, kdy jeho poddaní pochopí duševní vyprázdněnost režimu, v němž jsou nuceni žít, takže je třeba nasadit prostředky. Jak známo Bůh má radši kající se hříšníky než čisté duše, a totalitní režimy podle téže zásady protěžují deklasované živly a lidi s vadami charakteru, neboť z nich se dají rekrutovat poslední oddaní stoupenci, kteří zůstávají věrní i tehdy, když všichni ostatní prohlédnou. Tito lidé totiž dobře vědí, že s pádem režimu by oni padli až na společenské dno. K tomu se pojí i něco, co se dá nazvat \"ideologickou amnestií\", kterou v románu nabízí Montagovi kapitán Beatty: \"Zhřešil jsi, schoval sis a přečetl zakázané knihy? Nevadí,\" říká jinými slovy Beatty, \"to se stane každému, stačí, když knížky přineseš a budeš dál pokračovat ve své práci, myslet si můžeš, co chceš.\"

Na závěr je si třeba uvědomit, že Bradbury dokončoval román v době, kdy světu hrozila jaderná zkáza. V říjnu 1952 americká vláda zveřejnila za účelem zastrašení, že USA disponují vodíkovou pumou, avšak k jejímu zděšení Sovětský svaz oznámil v červenci 1953 totéž. Zde mají původ bombardéry, které na stránkách románu mysticky hučí na temné obloze, odtud pochází závěrečná apokalypsa.

Že Bradburyho vize opravdu funguje jako děsivé podobenství toho, co se skutečně stalo - a může se stát znovu -, dokládají ohlasy, které lze nalézt na internetu:
\"....je strašně jednoduché nechat se vést davem a nepřemýšlet...představa, že hasiči zakládají ohně, vlastnictví knih je trestným činem a knihy jsou páleny mě děsí...neuvěřitelné jak moc mě tato vize budoucnosti děsila..obludné varování před zvrácenou formou modernizace, která se zvrhla do totality a zabránila lidem přemýšlet...miluji knihy, o to hůře se tato antiutopická vize četla.myslet, ne jen tupě a bez odezvy vstřebávat toky zbytečných informací, vážit si knih a číst je... do všech těch monitorů, které odevšad na nás září, hledět méně a méně, jinak se nám to na našich potomcích šeredně vymstí...\"

Představa pokoje, jehož zdi jsou nahrazeny telestěnami, nebo představa lidí, kteří s duchaprázdným výrazem v obličeji chodí po ulicích s mušličkami v uších, byla tehdy doslova fantastická, ač dnes je realitou, jejíž bizarnost si už neuvědomujeme ; o dopadu, jaký by dlouhodobé sledování televize a jiných audiovizuálních elektronických médií mělo na lidskou psychiku, neuvažoval nikdo.

A přesto se u Montagovy manželky Mildred vlastně u všech loajálních občanů okolo setkáváme s totální závislostí na televizních seriálech, s neschopností obejít se byť jen na chvíli bez tonizující hudby v uch, následným zjalověním myšlení až k bezduchosti, se ztrátou schopnosti kriticky vnímat reálné okolí, s přesunem těch trosek, co z osobnosti člověka ještě zbývají do virtuální reality - tedy s tím vším, co se dá dnes v náznacích pozorovat u tzv. generace digitálních domorodců, tj. lidí, kteří se již narodili do plně komputerizované společnosti, jak dokládá německý neurolog Manfred Spitzer ve své knize Digitální demence. Všechny tyto příznaky nemohou vést k ničemu jinému než ke ztrátě kulturnosti, což v románu 451 stupňů Fahrenheita demonstruje spalování knih - ona děsivá skutečnost, že z hasičů se stalo vládní žháři. Barbarem není primitivní domorodec, který si oheň rozdělává třením dřívek, ale člověk, který zahodí kulturní dědictví svých předků. Nicméně jak toto Ray Bradbury vytušil, patří k záhadám lidského génia.

Samozřejmě, že zánik tvůrčího myšlení je metou, o niž každý totalitní režim usiluje. Současný stav světa však ukazuje, že ani demokracie vůči takovému procesu nejsou odolné, a proto Bradburyho román 451 stupňů Fahreinheita ani po více než šedesáti letech, jež uplynuly od jeho napsání, neztrácí nic ze své jasnozřivosti. Zůstává varováním před slepou uličkou, do níž bychom neměli zabloudit. Jeho poselství se dá shrnout do jedné věty:

Bez vyspělé technologie se civilizace v nejhorším případě obejde, ale bez kultury ne, bez ní přestane být civilizací.

---

451 stupňů Fahrenheita Ray Bradbury (p)

Guy Montag, hrdina románu, žije ve své ohnivzdorné vile obklopen civilizací tryskových aut, raketových letadel, mechanické hudby a také ovšem policejních helikoptér a mechanických „ohařů“, kteří svým chemickým čichem neomylně sled... více

---

Komentáře (1)

Přidat komentář

---