Štěstí je, když milujeme, co potřebujeme, a potřebujeme to, co milujeme. A když to dostaneme….
-Yann -
Marianne je opravdu nešťastná. Je na dovolené v Paříži se svým sebestředným manželem a chce spáchat sebevraždu. Osud však zasáhne a nějaký tulák jí zachrání život. Ona leží v nemocnici a přemýšlí. Vše se tak zamotá, že uteče z nemocnice a najednou sedí v autobusu do Bretaně. Najednou dělá věci poprvé podle svého, a ne jak jí to diktuje její muž. Musí vidět městečko Kerdruc a tam se vydá do náruče moře. Tam to vše ukončí. Cestou se jí honí myšlenky o jejím příšerném manželovi, který jí zničil život. Myslel jen na sebe, všechno jí zakazoval, podváděl jí, byl neustále protivný a hlavně – zajímaly ho pouze jeho potřeby a vůbec ne ty její. Ale to se vše změní. Když Marianne vystoupí v tom ospalém městečku na západě Francie z autobusu a nos se jí zaplní vůní moře, začne se konečně cítit živá.
„Ar mor. Všechny ústřice jsou jako moře. To moře, pomyslel si mladík, které nosí každý v srdci, širé a volné, divoké i mírné, bleděmodré i černé. Ústřice nebyla jen delikatesa. Byla klíčem ke snu, který v sobě člověk skrývá. Ke snu o moři. Ti, kteří se obávají dálky jeho horizontu a jeho hloubky, vášně a nevypočitatelnosti, nenajdou nikdy v ústřicích zalíbení. Budou se jim hnusit. Jako se jim hnusí láska, život, smrt a všechno, co moře znamená.“
Marianne se v přímořském městečku Kerdruc ocitá, ani neví jak. Jakoby to byl osud, co jí donutilo jít. A najednou… ona si poprvé začne ten život opravdu užívat. Dostane místo v restauraci Ar mor u pobřeží, kde jí také majitelka nabídne pokoj. Vaří výborné speciality z různých mořských plodů, které si musím hned zapsat. Při čtení se mi sbíhaly sliny. Pijí skvělé víno, pivo i cider a užívají si života.
Román vypráví příběhy a osudy celého ospalého městečka Kerdruc a jeho obyvatel. Každý z nich má své problémy a Marianne se snaží všem podat pomocnou ruku. A samozřejmě i oni jí. Obyvatelé a později přátelé jí otevřou oči, ukážou jí krásy života a také jak si ho dostatečně užívat.
„Marianne zamířila k místu, kde hledala konec a našla začátek. Projela by kolem něj málem bez povšimnutí, kdyby se dva řidiči nerozhodli, že do sebe svými vozy narazí.
Jsou možnosti v životě člověka pouze náhodné? Nebo jde jen o to jim porozumět? Najednou měla Marianne v srdci i duši jasno. Uvědomila si, že záleží vždy na jedné nebo dvou hodinách. Hodinách vlastních rozhodnutí svobody.“
V příběhu je něco tajemného a nadpozemského. Vyprávění o krásné Bretani, záhadných kamenech, mohylách, skřítcích, Merlinovi a jiných legendách, které tuto nádhernou zemí obklopují, je magické. Lidé tam v toto vše věří a nikdo je nepovažuje za blázny. Věří také v osud, setkání a život. A přesně tohle poselství, které Přístav naděje přináší, je krásné. Je plné životní moudrosti, lásky a laskavosti. Nikdy není pozdě změnit svůj život. Ani když překročíte šedesátku. Protože pokud to prostě cítíte v srdci, tak je to správné a vy svému osudu musíte vyjít vstříc.
„Velké duše se poznají podle toho, že chyby ostatních používají proti nim.“
Moc děkuji nakladatelství MOBA za recenzní výtisk.
Přístav naděje Nina George
Příběh plný laskavosti, vřelosti a životní moudrosti o tom, že nikdy není pozdě změnit svůj život. Když Marianne pohltily kalné vody Seiny, cítila se vlastně šťastná, poprvé v životě opravdu šťastná. To, že ji proti její vůli jaký... více