Půlnoční slunce

recenze

Druhý díl ze série Krev na sněhu. Druhý díl se mi líbil o něco víc než první, i když jsem tam žádnou podobu s prvním dílem neviděla. Brala jsem to jako jiný příběh, přestože jména z knihy jsem si pamatovala.
Do zapadlé vesničky přichází podivný muž, který si říká Ulf. Pro místí obyvatele je to cizinec, říkají mu jižan. Ulf říká, že přijel na lov bělokurů, ale místím na něm připadá něco podivného. Seznámí se s místní ženou Leou, jejím synem Knutem, kteří mu nabídnou střechu nad hlavou v lovecké chatě. Ulf ještě požádá o pušku a dalekohled, protože jinak by přeci nemohl lovit. Knut za ním dochází, donáší mu potřebné věci, jídlo, pití, kořalku. Ulf ale ještě nic neulovil. Proč tady tedy je? Po pár týdnech se seznámí s dívkou Anitou, která o sobě říká, že umí předpovídat budoucnost. Ulf se s ní vyspí a nechtěně jí slíbí, že se vrátí. Anita to vezme jako slib a kdé jí něco slíbí, ten to musí dodržet. jenže Ulfovo srdce plane po jiné ženě. Časem zjistí, že se zamiloval do Ley. Vyklopí jí celý svůj příběh. Proč má u sebe tolik peněz, proč potřebuje pušku, proč se schovává. Jednou ho přijede hledat podivný chlapík z Osla. Lea Ulfa varuje. Ulf se schovává, nechce aby ho někdo našel. Má k tomu asi dobrý důvod.
Konec knihy jsem popravdě nečekala. Díky prvnímu dílu jsem si myslela, že kniha skončí jinak, ale ono ne. Bylo to pro mě překvapení.
Od druhého dílu už jsem nečekala žádné wow, proto se mi možná líbil víc než ten první. Oddychovka s lehce romantickým nádechem.

Opět sedmdesátá léta minulého století, tentokrát však na dalekém severu Norska. Opuštěná vesnice Kåsund kdesi ve Finnmarce, jejíž obyvatelé jsou příslušníky laestadiánského hnutí, které jejich životy svazuje přísnými pravidly. Des... více

Komentáře (0)