Recenze dlouhá tak, až skončila slovem růže

recenze

On to někdo zařídí (2018) 5 z 5

/ herdekfilek

Milí soudruzi, milé soudružby, dostala se mi do rukou básnická sbírka. A jedině díky této sbírce jsem zjistil, jaká jsou vyjmenovaná slova po „ů“. A také jsem zjistil, že žena je skvost, že leptání lásky na její bedra je úděl muže. Zjistil jsem, co je to vděčnost Bohu za jeho výtvory, za modř, která se rozlije tak, až všechny pozře, rozpustí je v sobě, rozmělní, rozhryže. Zjistil jsem, co je to hrůza z existence. Ale ne z nějaké snové, ale z té skutečné, která fakticky, reálně napadne člověka a on se krčí hrůzou a říká si – dnes naposled, další den už tu nebude pro mě, ale jen pro ty další, pro strůjce mého konce. To odevzdání se před hypnotickým pohledem škrtiče.

Jiří Kačur je pražský fenomén. Jediný člověk, který je schopen vysokou literaturu nasoukat i mezi stánky s melouny a králičími kožkami. Je to práce záslužná. A jako taková, dává člověku do vínku myšlení vskutku nevšedního druhu. Z takového musí nutně prýštit poezie. Případně pak gejzíry neodvolatelných vulgarit. Jiří Kačur se s přesahy do druhé skupiny může s hrdostí hlásit k té první, poetické. A právě jako výsledek jeho metabolismu života můžeme popatřit na sbírku On to někdo zařídí.

Nuže, vrhněme se na katovské řemeslo a sepsujme tu snůšku veršů.

Začněme pocity, protože ty při čtení básní mají snad jediné význam. Co jsem viděl za básněmi. Rozjuchaného člověka, který skrývá svůj strach za laskavost. Jako kdyby nechtěl překážet se svou bolestí a snažil se ji skrýt za nános slov. A někdy, někdy prokmitly záblesky obratů, které říkaly, jsem tu, jsem, jsem tady, tady přesně jsem, já, já tu jsem, a toto je můj život, je jedinečný, jen můj, můj jediný, hele, já, já – a ne, v těch slovech nebyla sebestřednost, ale prosté konstatování takové té nevstřícné ignorace, která je vlastně všudypřítomná. A také být musí, protože bez ní bychom všichni seděli v koutku a báli se byť jen rozhlédnout se po něčem k jídlu.

Ale když se odbyl závoj s pojmem já, zbyla v poezii sbírky taková prazvláštní hravost, hádání se se slovy, která vypadávají z hlavy na papír a z papíru zpátky do hlavy a v té hlavě se ozve ostrá námitka, která donutí člověka přemýšlet nad zavražděním slova přeškrtnutím. A přesto, přesto tam to slovo zůstane, protože je to poezie. A to je něco úplně jiného, než psaní pro úředníka, kde musíme myslet na důsledky. V poezii na důsledky nejspíš musíme zapomenout. Jinak to přestává být poezií. Prakticky z každé poezie na mě padá smutek, protože je vyjádřením skutečnosti, která se nenaučila ve skutečnosti žít a být. Poezie je popřením existence úředníka. A úředník je všudypřítomný.

Hned v úvodu se přiznávám k podjatosti. Jiřího Kačura směle nazývám přítelem. Takže celé tohle povídání o jeho básnické sbírce je prostě vedeno s dvojím záměrem. A to – nedostat od výše řečeného Kačura přes držku, kterážto eventualita by reálně hrozila, jelikož ví kde bydlím, jak vypadám, kde se pohybuju. A následně – nedostat po hubě od případného čtenáře tohoto textu, kterážto eventualita sice příliš nehrozí, jelikož o mé osobě se tu ví lautr kulové, ale přesto by to bylo nepříjemné setkání s výše zmíněnou skutečností… výše jsem toho zmínil ještě dost, takže se máte na co těšit.

Jiří Kačur mi za sepsání recenze přislíbil seznámení s kulturními velikány naší doby. Žel Bohu zná z kulturních velikánů jen sám sebe a jeho už znám, takže vím, jak to s těmi veleduchy bývá. Som starý včelár, začíná první báseň sbírky hezky po slovensku, uletěly mi včely, pokračuje už česky, a čtenářovi se hned v úvodu dostává pochopení toho, co bude následovat. Nesoulad, který naznačuje chaotickou, ale líbeznou osobnost básníkovu, jejíž definicí je neuchopitelnost. Prýštivost bez závitu na usměrnění toku, na jeho zklidnění. Protože som partyzán, pokračuje básník a už zcela kašle na řazení do češtiny nebo slovenštiny a prostě dává to tam bez skladu a ladu, jak to přijde.

Zmíním všechno, i to, co už jsem zmínil výše.

Další báseň se nese v duchu úpění. Prosí o smysl. Prosí o bytí, které by nekončilo u debetní karty, ale u Boha, je tak něžně chvějivá, malátná, slaboulinká, dalo by se říct, bez naděje na odpověď, které se každým veršem dožaduje. Silná báseň ve své slabosti, silná ve svém úpění. Ale ta touha básníka v druhé básni, aby svět byl světem básníků, nikoliv světem lichvářů a exekutorů, ta je drtící.

A prosím, odhlédněte na moment od toho, že Jiřího Kačura osobně znám. Vyprávění o básních je skutečné. JÁ SE UPLATIT NEDÁM… NIKÝM A NIČÍM. Ani Kačurem, který se snaží svým psaním popřít existenci úředníka a jeho strohého jazyka. Och jak čeština musí plakat, když ji používá vůl za přepážkou. Tímto vyhlašuji autorovi sbírky válku – jděte, milí čtenáři, jděte do jeho antikvariátu, plužte se mezi regály, předstírejte zájem o slovník finštiny… a až se Kačur otočí, vskočte na kůň, sebeřte Kačurovu sbírku veršů a vší silou utečte ze dveří. Honit vás nebude. Pár minut sice bude slepnout v návalech vzteku, naskáčou mu pupínky a jme se hrdinsky lát ze dveří, skrze které jste popadali při útěku dech, ale pak mu dojde, nebohému, že někomu stálo za to dát se do křížku se zákonem jen proto, aby mohl popatřit na jeho verše, na Kačurovy verše. A nadme se pýchou. Stejně je to lump a zaslouží si to. Tak co. Nadmutost nikdy nebyla společensky příliš vítaná. Nadmutý nenadmutému nevěří. A obráceně. Jak jsem zmínil výše. U čehož mě napadá, že kdykoliv něco zmíním, mohu to níže pak jako výše zmínit znovu a čím víc toho výše zmíním, tím více nám níže může z výše narůstat a bobtnat do obludných rozměrů. Už teď se děsím této nejdelší recenze na básnickou sbírku pod sluncem.

Báseň třetí, snad velikonoční, opět jsme svědky Boha a vděku za něj. Potkal jsem o velikonocích před lety svou pratchyni. Šel jsem s jejími pravnuky s pomlázkou. Podívala se na mě a řekla – pošibaj ma. Autor sbírky otevírá téma žen. Už v třetí básni!!! Blázen. To mé – pošibaj ma – překlání přes mírný, ale jak se zdá, tak nepředstíraný obdiv k ženskému pokolení. Och běda muži, kterého žena omládne. A jako, spojím třetí a čtvrtou báseň do jednoho odstavce, a jako směrodatnou bych pak vzal veršovou vernisáž tohoto znění – A nejde se do práce. I čtvrtá báseň se obtočila kolem velikonoc i kolem pána Boha. I kolem žen. Ale směrodatným bych skutečně nazval onen – A nejde se do práce.

Marcus Aurelius, jak výše ještě ale vůbec nezaznělo (ha, nová dimenze), se narodil 26. dubna a zemřel 17. března. Z čehož mi vyplývá, že než se stačil narodit, již zemřel. A to v devětapadesáti letech. A komu to smysl nedává, což je rozumné, tomu to dovysvětlí báseň pátá. Marcus Aurelius byl totiž adoptivní císař. Mně to smysl dává, jelikož popatřuji svým skelným pohledem na čtyřverší, jehož je Marcus Aurelius a jeho rodné letopočty hlavním protagonistou.

Teď konstatuji, že zrecenzovat každou jednotlivou báseň, začíná být nad mé síly. Sehnal jsem si totiž film Poezie (sakra, to je náhoda). Natočil jej jihokorejský režisér Chang-dong Lee. A prý je to moc pěkný film, který ukazuje právě na střet úředníkovy existence s existencí básníka. A je jedenáct večer, film má přes dvě hodiny a já musím vstávat chvíli po šesté, protože každý má svou kolbenku, o tom se nedá diskutovat, o kolbenkách tedy ne.

Takže to teď, milý čtenáři i urputný Kačure, sfouknu a popřu tím tak všechno výše zmíněné. Jako na základní škole.

Soudruh kantor: Jak se ti sbírka líbila

Žák: Moc

Soudruh kantor: Definuj pojem „moc“

Žák: Moc je jako že hodně

Soudruh kantor: Básnickou sbírku jsi měl celou přečíst, cílem mělo být zkultivovat tvou kujebáckou duši, došlo ke kultivaci?

Žák: Zajisté

Soudruh kantor: Demonstruj

Žák: Copak já vím?

Soudruh kantor: Ano, to byla velmi kultivující báseň, té se chlapče drž, až budeš kouřit za školou a myslet, protože i muž, jak praví básník, i muž myslí na růže