Rupi Kaur – Mléko a med

recenze

Mléko a med (2017) / NikolSeven

Světový bestseller, který zná prakticky každý, kdo v posledních měsících nežil v jeskyni. Básnická sbírka, která hýbala internetem a knižním světem. Kniha, jež pro spoustu lidí znamenala motivaci, pro jiné jen ztrátu času. Získala své zastánce, ale i své odpůrce. A na které straně jsem já? O tom si dnes povíme.

Kniha Mléko a med u nás vyšla v roce 2017 v nakladatelství Omega. Autorkou je mladá indo-kanadská básnířka Rupi Kaur, která do literárního světa vstoupila právě touto knihou. Mléko a med je sbírka básní, krátkých próz a ručně kreslených ilustrací. Tematicky se jedná o básně a prózy o životě, lásce, osamělosti, zraňování a ženství. Kniha je rozdělena do čtyř částí: Zraňovaná, Milující, Opuštěná a Odpouštějící.
Kniha se stala bestsellerem a ovládla snad všechny sociální sítě. Spousta lidí v básních nacházela motivaci, inspiraci a porozumění. Rupi Kaur podává svědectví o svém životě. Píše o svých pocitech, o svých zkušenostech a nebojí se otevřeně básnit i o sexu. To je nejspíš právě to, co mnohé čtenáře tolik oslovilo. Ta otevřenost, všednost a upřímnost.
Když jsem se poprvé o této knize dozvěděla, byla jsem zvědavá. Jsem však člověk, který zásadně nečte knihy, které jsou momentálně in. A proto jsem si počkala až do tohoto okamžiku. Slýchala jsem názory z obou stran – že je kniha skvělá, avšak pro jiné o ničem. Díky tomu jsem při jejím vyzvedávání v knihovně byla skeptická. Protože často je lepší ke knize přistupovat skepticky, abychom pak nebyli akorát zklamaní.
Po přečtení první části – Zraňovaná – jsem byla stále víc a víc skeptičtější. Nenacházela jsem nic, co by na téhle knize bylo výjimečné, co by mohlo vyvolat takový boom. Pustila jsem se do čtení druhé části a pak třetí. Má skepse nepomíjela. Začala jsem si říkat, že tohle zkrátka není můj šálek kávy. Po dočtení čtvrté části má skepse trochu opadla.
Celou knihu jsem čekala na ten okamžik, kdy si řeknu WAU! Tento okamžik ale nepřicházel. A já se smiřovala s tím, že jsem básně zkrátka nepochopila. Přijde mi, že jsem z toho vyrostla. Kdybych si knihu přečetla v době jejího vydání, nejspíš bych z ní byla nadšená, našla bych v ní motivaci. Dnes si troufám říct, že jsem na tom jinak. A právě tomuhle faktu přičítám to, že jsem z knihy skutečně odvařená nebyla.
Jediná část, která se mi docela líbila, byla ta poslední – Odpouštějící. Autorka se zde zaměřuje na ženskost, snaží se své čtenářky motivovat, předat jim pozitivní energii, dodat jim odvahu a sdělit jim, že se za sebe nemají stydět. Kupříkladu se mi hodně zalíbila tahle báseň:

svůj um
nemůžeš měřit podle toho
kolik lidí ti tleská
to co napíšeš
musí vyjít z tvé duše
musíš do toho dát srdce
být upřímný sám k sobě
a nesnažit se jen někomu zavděčit
pak si můžeš
sám zatleskat
– všem mladým básníkům

Abych to tedy shrnula, kniha pro mě nebyla ničím obohacujícím. Líbily se mi básně z části Odpouštějící, ale zbytek mě neoslovil. Nejspíš z toho důvodu, že se těmito pocity již dávno nezabývám. V pořadí části a jednotlivých po sobě jdoucích básní ovšem spatřuji duševní vývoj samotné autorky. A právě proto se v knize tolik lidí pravděpodobně našlo.
Takže na které straně pomyslné čáry jsem já? Upřímně ani nevím. Asi zůstanu stát nohama pevně na neutrálním poli a budu to brát jako další knihu, kterou si na svém seznamu můžu odškrtnout.

Sbírka básní a krátké prózy o přežití. O lásce a ztrátě, násilí a zneužívání, o ženskosti. Kniha je rozdělena do čtyř kapitol a každá má jiné poselství. Jedna se snaží léčit zármutek, jiná zase bojuje s všudypřítomnou bolestí. ... více

Komentáře (0)