Šeptuchy

recenze

Knihu jsem začala číst poslední den dovolené v Polsku. Vtáhla mě dovnitř, užívala jsem si polská slova, která se v knize objevila. Ocenila jsem slovník na konci knihy. Mělo to pro mě zvláštní přídavek, protože například jídla o kterých mluvili v knize jsem kolem sebe viděla a mohla si tak ještě lépe představit vše kolem knihy.

Děj se odehrává v Podlesí, na okraji Polska s hranicemi s Běloruskem. Mají své vlastní zvyky, názory, víru, chudobu, ale třeba i Šeptuchy (léčitelky, čarodějky nebo jen ženy, které už letos prožily, umějí poradit a rozumí bylinkám).

Vypráví o Dorotě a její nejlepší kamarádce. Chtějí něco v životě dokázat a po maturitě opustit Podlesí a žít ve městě. O Dorotě se povídá, že mluví s mrtvými. Její otec je hrobník, maminka je opustila, když byla Dorota dítě.

Každý si v sobě nese nějaké křivdy. O co líp by se lidem žilo, kdyby si uvědomili, že tu mají všechno jen dočasně. A na druhý břeh si s sebou nic nevezmou. Kdyby dokázali všem svým nepřátelům odpustit, nebloudilo by tolik nešťastných duší po světě.

Líbilo se mi vyprávění o šeptuchách. Snad i něco byla pravda, něco jen víra. Víra tvá tě uzdravila. A určitě i některé ženy vidí víc než ostatní. Kniha na mě působila zvláštním způsobem. Zajímalo by mě, zda tam stále žijí. Na jejich rozpravu jezdili lidé z dálky, čekali frontu, věřili v pomoc.

Já mám takové neotřelé téma v knihách ráda. Je jedno, co si kdo myslí nebo co všechno je možné. Některé věci prostě logicky vysvětlit nejdou.

Podlasí, lesnatá oblast mezi Polskem a Běloruskem, je tak trochu zapomenutý kraj. Dodnes je opředený legendami a mlhami, v nichž žijí na první pohled zvláštní lidé — mají svoji víru, bídu a šeptuchy: ženy, které umějí léčit. Anebo... více

Komentáře (0)