Šikmý kostel – Slezsko úplně jinak

recenze

Šikmý kostel (2020) / hanka_p

Když se mi jakožto Pražačce Vltavou křtěné dostala do ruky „románová kronika ztraceného města“, neboli Karviné z přelomu 19. a 20. století, nejdřív jsem zrozpačitěla. Vzdálený kraj, vzdálená doba, která nepatří k mým čtenářsky nejoblíbenějším... Ale nakonec, proč ne? Co vlastně o Slezsku vím, když ponechám stranou dutá, zprofanovaná klišé typu „hornický kraj, těžní věže, hutě, znečištěné ovzduší“? Aspoň se o té končině něco dozvím. Jestli jsem ale podvědomě čekala cosi jako zbeletrizovanou verzi národopisné příručky, nemohla jsem se plést víc.

Hned první řádky mě odnesly jinam – do „kraje přikrášleného květnem“, kde kvetou pampelišky a hlína voní jarem, ale kde stačí neopatrně šlápnout, aby měl člověk botu plnou bláta. Doslova i metaforicky. Kde svět důlních šachet neztělesňují odlidštěná monstra těžních věží, ale chlapi s bandaskami plahočící se za rozbřesku do roboty po cestách, kde se „po dešti prach mísí s uhelným popelem, takže na nohou vláčejí hroudy zčernalého bahna“. Ocitla jsem se mezi lidmi tak životnými, že bych se jich mohla dotknout; sdílela jsem detaily jejich každodenního bytí, prožívala s nimi jejich vnitřní dilemata i životní zvraty – a ani na vteřinu jsem nepřestávala žasnout, jak je mi jejich svět blízký, a zároveň bytostně cizí. Připadala jsem si jako neviditelný pan Brouček na výletě.

Jak přiblížit, komu se Šikmý kostel nejspíš trefí do čtenářského vkusu? Rozepsat se o historicky přesném, přesvědčivém zachycení místa a doby v příběhu, jehož každá stránka prozrazuje, kolik času a péče věnovala autorka studiu historie a dobových reálií? Zdůraznit důmyslné předivo vztahů rodičovských, manželských, rodinných, i pracovních, do nichž se promítá střídání generací, plynutí času a dobové změny? Upozornit na psychologickou propracovanost postav, tolik odlišných od „papírových vystřihovánek“, které dnes na čtenáře až příliš často vyskakují z knihkupeckých regálů a webů? Akcentovat drobnokresbu, která dokáže stejně sugestivně zpřítomnit starou venkovskou cestu i ostravský hampejz, dřinu u kuchyňských kamen i na šachtě, kostel i válečný lazaret? Šikmý kostel se žánrovému škatulkování vzpírá, ale ne proto, že by byl slepencem všeho dohromady. Právě naopak: promyšlená stavba a styl dává jednotlivým vrstvám vyniknout a provazuje je v organický celek, na kterém by se žádný šev nenašel ani pod mikroskopem.

Za zvláštní zmínku stojí především jazyk. Šikmý kostel nešetří archaismy, regionalismy ani hornickým slangem. Ta pestrost je obdivuhodná: dodává příběhu autentičnost, aniž mu ubírá na čtivosti nebo srozumitelnosti. Co mě ale fascinuje především, je autorčin dar malovat slovy. U některých scén se mi písmena před očima zničehonic měnila ve film. I když vlastně ne, slovo „film“ nesedí – protože v téhle knížce čerstvě pokosená tráva doopravdy voní, pot v rozedřené ráně štípe, únava je k nevydržení a uhelný prach dusí. A když Julka s Barborou „opatrně obcházejí výmoly na cestě rozryté od kmenů, které z nedalekého lesa tahají dělníci do šachetních dřevišť“ a Julka vzpomíná, že tudy kdysi chodívala s babičkou-kořenářkou sbírat bylinky, je v tom povzdechu historie onoho ztraceného kraje v kostce.

Lingvista Pavel Eisner kdysi o češtině řekl, že Češi mají v rukou stradivárky. Karin Lednická na ně umí hrát mistrně, s obdivuhodnou virtuozitou. Už jen to samo o sobě by byl dobrý důvod si Šikmý kostel přečíst. A klidně i víckrát.

Děj plyne a jednotlivé lidské příběhy se jako potůčky slévají do větších a větších toků, jejichž směr i spád předurčují břehy zformované příchodem moderních časů a takzvaně velkými dějinami. Šikmý kostel je pravý román-řeka: toho, kdo se do něj pohrouží, strhne a odnese s sebou. A pro čtenáře odjinud – z jiných krajů, jiného prostředí a jiné doby – je tím, čemu Anglosasové říkají „eye-opener“. Otevře oči a nové obzory.

Jedno vím jistě: po přečtení téhle knížky už se na Karvinou, Ostravsko a Slezsko nebudu dívat stejně jako dřív. Ten kraj získal pro mě dřív naprosto netušenou hloubku a barvu. A snad mu začínám i trochu rozumět.

---

Šikmý kostel Karin Lednická

Románová kronika ztraceného města, léta 1894–1921. Podtitul knihy lapidárně shrnuje příběh o někdejší pastevecké vesnici, která vystavěla svůj rozkvět na těžbě uhlí, aby o století později zašla na úbytě – také kvůli těžbě uhlí.... více

---

Komentáře (1)

Přidat komentář

---