Spící obři
recenze
Spící obři (2017)
/ sgjoli
Když bylo malé Rose jedenáct let, stala se jí nehoda – propadla se do země a stala se svědkem zlomového objevu, kdy byla nalezena obří ruka, která patří mimozemskému robotovi. Obřímu. Rose to nedá spát, a proto není divu, že se stane vědkyní a po letech studií je přidělena právě k projektu, který se zabývá právě zkoumáním onoho robota. Jak je robot vlastně starý? Kdo ho vytvořil? Existují tedy skutečně mimozemšťané? A proč robota ukryli právě na Zemi? A vrátí se někdy pro něj? Tyto otázky nás provázejí celým příběhem. Ale jaké jsou odpovědi?
Už podle anotace jsem tušila, že tahle kniha mne bude bavit, ale tohle dílko předčilo veškerá má očekávání! Spící obři v sobě snoubí hned několik věcí, které já na knihách miluju. Jednak je to žánr sci-fi, kterému jsem propadla již před lety. Dále to je téma kontaktu mimozemšťanů (případně „jen“ s jejich technologií) s naší planetou a to, jak se s tím našinec vyrovnává. A také ta forma, kterou spisovatel zvolil, mi velmi vyhovovala. Jedná se totiž o jakýsi „soubor“ oficiálních přepisů rozhovorů, záznamů z misí a deníkových zápisů, které v čtenáři mají evokovat oficiální, úřední záznam či složku o nějaké tajné akci či nějakém projektu, který proběhl. A vy si tak připadáte tak trochu jako badatel, který se na základě této složky dozvídá o historii. Mne tato forma rozhodně bavila a myslím, že ji Neuvel zvolil velmi vhodně. V tomto ohledu mi to trošku připomínalo knižní sérii Acta Illuminae od Amie Kaufman a Jaye Kristoffa.
Nedejte se však mýlit tím, že by snad Acta Themis byla napodobeninou Act Illuminae. Tak to určitě není, protože takřka ve všech ostatních ohledech se tato Neuvelova série odlišuje. Acta Themis – kromě toho, že jsou spíš určena dospělejším čtenářům – v sobě zahrnují i prvky politického thrilleru, které celému vyznění dávají úplně jiný rozměr. Autorovi se podařilo skvěle zachytit machinace na nejvyšších politických postech mnoha světových států (byť ne zas tak detailně, jak by někdo mohl chtít) a naznačuje nám politické pozadí celého příběhu. Je totiž jasné, že nález robota mimozemského původu se jen těžko ututlá a jednotlivé státy o jeho vlastnictví začnou projevovat zájem. Kdo ho získá do své moci? A kdo s kým bude spolupracovat? Jak se vám zalíbí rozličné politické kamarádšofty, to je zcela na vás. Jisté je, že „běžný občan“ se z těchto politických kuloárů nedozví vlastně nic.
Jak jsem zmínila již výše, kniha je psána ve formě záznamů rozhovorů, deníků a popisů z misí. Jedná se o úředně vedené dokumenty, které omezují detailnější popisy. Autor tak mnoho věcí popisuje jen zkratkovitě, v náznacích a nechává čtenářům prostor pro jejich vlastní fantazii. Takže pokud třeba nejste fanouškem politicky zaměřených vyprávění, nemusíte se bát, že by vás kniha kdovíjak nudila dlouhými pasážemi z politického prostředí nebo by byla pro vás třeba nesrozumitelná. Nesrozumitelné by spíše mohly být rozhovory s vědeckými pracovníky, kteří na projektu pracují, protože se rozhovory občas věnují věcem, kterým člověk coby laik nemusí moc nerozumět. Nicméně se domnívám, že tento aspekt dodává knize na větší autenticitě, reálnosti a působí sugestivněji a propracovaně. A já to oceňuji.
Také musím říct, že mne velmi bavilo, jakým způsobem byly vykresleny hlavní postavy. Minimálně u třech z nich zaznamenáte silný smysl pro sarkasmus, ironii a cynismus, což mi osobně bylo velmi blízké a rozhovory s nimi jsem si prostě užívala. Četlo se to samo, bylo to zábavné. Zajímavá mi připadala hlavně jedna z těchto tří cynicko-ironicko-sarkastických postav – takový náš pan Neznámý. Jedná se o postavu jakéhosi průvodce příběhem, který vede všechny rozhovory a jehož přítomnost spojuje všechny střípky příběhu dohromady. Fascinovalo mne, že i když o něm vlastně takřka nic nevíme (ani jeho jméno), přesto se autorovi podařilo celý děj okolo něho vystavět naprosto spolehlivě a na solidním základu. Přiznám se, že mi trochu připomínal postavu Nicka Furyho či Phila Coulsona z avengerských filmů či seriálu Agents of S.H.I.E.L.D. Osobně doufám, že se o tomto záhadném muži dozvíme něco detailnějšího v dalším pokračování této série. Dost by mne zajímalo, o koho jde.
Řekla bych, že nemusím již více zdůrazňovat, jak moc mne kniha nadchla. Dávám
Spící obři
Sylvain Neuvel
Deadwood, Jižní Dakota. Jedenáctiletá Rose se prohání na kole poblíž domova, když tu se náhle propadne pod zem. Probere se na dně jámy v krychlové místnosti, na jejíchž stěnách září tajemné složité symboly. Hasičům, kteří ji přisp... více
Komentáře (1)
Přidat komentář
sgjoli také napsala
Neznámá pravidla
Selský baroko
Zlodějka knih
Smrtící byznys
Srdce v kleci - Román o něžném rváči Janu Nerudovi
90%?????
Ja vůbec nevím kde začít. Nic tak příšerného už jsem dlouho neměl v ruce. Zajímavý nápad opravdu nestačí, podle mého názoru prostě pan Neuvel neumí psát. Postavy jako by vypadly ze slohové práce 12letého dítěte, horší klišé už si neumím představit. Zejména hlavní představitelka Kara je opravdu výživná – je to taková ta vojanda průšvihářka, co má problém s autoritou, samotářská a naoko drsná, ale uvnitř úplné zlatíčko, když udělá nějakou kravinu, i kdyby tím ohrozila živoy svoje či jiných, tak všichni reagují způsobem „ach Kara, to je ale číslo!“. Já si prostě nevybavuji, kdy jsem na tak mělké postavy v knize narazil. Prosty styl psaní, jak už jsem řekl, zhruba střední škola. Mohl bych psát dál a dál, v té knize je prostě všechno špatně – a tak už jen tak pro zasmání – další problém je, že autor rozvíjí děj pomocí pohovorů/rozhovorů. Absence vypravěče mu znemožní postavy popsat a to se pak pokouší dohnat dost absurdním způsobem. Přestavte si velmi oficiální rozhovor nějakého týpka z NSA nebo CIA nebo co já vím s jedním z hlavních hrdinů. Položí velmi věcnou otázku o třetí osobě. Náš hlavní hrdina odpoví a mimo jiné naprosto nelogicky poznamená, že třetí osoba má široká ramena, zelené očí, dlouhé vlasy a co já vím. Asi jako by vás někdo volal, že si máte jít ke dveřím pro dopis následujícím způsobem - „u dvěří je pošťák, má pro tebe dopis.. jo a měří asi 180cm, nad levým okem má jizvu, má řídnoucí kaštanové vlasy a přísný pohled“.
Nespisovnou češtinou tomu překladatel vůbec nepomohl, ale to už je vedlejší. Musím tentokrát kategoricky nesouhlasit s většinou kolegů čtenářů. Dočetl jsem do třetiny, pak s hrůzou zahodil, obrazně, koupil jsem za dvě kila eknihu. A je mi těch peněz strašně líto!