Stázička na stáži

recenze

STASI: Tajná policie NDR v letech 1945–1990 (2013) 3 z 5

/ herdekfilek

STASI: Tajná policie NDR v letech 1945–1990

Všichni si ten život užíváme. Sem tam vykoukne hemeroídek, zuby rozbolí, globální i ta vnitřní politika se snaží nám říct, že iluze je vlastně docela fajn nápad a ve slově mýlit se píše tvrdé y. Všechno je to nalajnováno na lítost a sebelítost. To okolo je jen haraburdí, které se dnem i nocí pomalu, minutu po minutě, přeměňuje na minulost. Která byla, a proto vlastně není. Ale i když minulost není, přesto se jí zaplňují kvanta knih, abychom se, prý, poučili z již prožitého. No není většího smíchu při cestě na záchod.

Měli jsme tu bolševismus. I vedle v Německu měli bolševismus. Tedy alespoň v jedné polovině Německa, jak je všeobecně známo. Kdyby byl komunismus slinnou žlázou, slintal by s hubou otevřenou do světa záplavu sběratelů informací, kteří se v Rusku schovávali pod značku KGB, v Československu zase pod značku StB a v tom našem milém Německu pod značku Stasi [[:čti štázi, ty, jenž tento blábol čteš:]]. A sběratel informací, to je takový zvrácený milovník motýlů ve vitrínkách, který ke spisu o určitém jedinci připíchne i jedince samotného. No hujajá.

No tak se na tu Stasi podívejme, když už se nakoupilo a teď se cpe do popředí. Dle jedněch byla Stasi nejmohutnější tajnou policií světa. Samozřejmě musíme vycházet z počtu obyvatel. Dle druhých je to úplně jedno. Mocenské hry se totiž vždy dějí na úkor člověka, tak co se žinýrovat. V poklidu se zahrabat doma, neřešit mezinárodní ani tu národní situaci a snažit se života užívat, ne se jím pronadávat v odboji proti ničemu. Jedinec je přeci jenom něco víc, než celek, celek je smutná souhra všech, kteří se sehrát nedokážou, jedinec, ač věčně rozháraný mezi chlebem a rohlíkem, se v souladu s vlastní přirozeností usadí a ví. Je jedno co, ale ví. Celek se jen dohaduje. Toliko ti drzí.

Kniha Stasi autora Jense Giesekeho se rozšafně rozplizla po celé epoše existence tajné policie Německé demokratické republiky.
Začne jednoduchým bojem o korýtko, kdy jeden se povyšuje nad druhým, aby se druhý mohl zhoupnout na katově oprátce, pohovoří o ruském vedení, které nechce nechat vše na Němcích, pohovoří o Stalinově smrti a náznaku rozkladu obávané Stasi v tomtéž období, zmíní metody sledování i mučení, popíše německý monstr proces, který měl v programu práce každý bolševický stát, zapřede hovor i na téma našeho Slánského, který měl v Německu své dozvuky v mnoha
zatčených odbojářích a to i těch domnělých. Pohovoří o nakládání s žadateli o oficiální emigraci a o postupném rozkladu, dosebezhroucení, Stasi.

Pozornému čtenáři, mezi které se s radostí, narcismem a úsměvem zařazuju, neujde jistá podobnost bolševismu německého s tím
naším. Vše nasekáno stejným srpem a roztlučeno stejným kladivem. I to hroucení zdálo se jaksi naplánované. I to budování. I celý ten smutný průběh, kdy jeden mohl, proč by ne, ale pak za to šel sedět. Při čtení knihy na jednoho padne skepse a vlastní – za komunistů bylo lépe – na chvíli zapomene – někdy do příští návštěvy obchodu, která mu dá pocítit, co je to ten tržní kapitál.

Pokud se před svět postaví nynější systém, východní část Evropy začne brblat nad tím, že se vše nějak moc podezřele dostává blízko
tehdejším manýrům, západní člověk je zaslepen svou dlouholetou existencí v domnělé svobodě a tak varovné výstřely slibující další nemístnou diktaturu, nevnímají, nejsou toho schopni, protož výsměšné slovo demokracie berou zcela vážně, neslyší podtón, který páchne po jetých haluškách. Návrat k bolševismu? Chraň Bůh. Setrvání v kapitalismu? Ježiš, jen to ne. Najít způsob, jak začít žít
pospolitě a zároveň důstojně? No, sem s tím. Můžeme začít u sebe. Já si dávám na zítřek jednoduché předsevzetí, nebudu myslet jen na sebe a přenesu věčný hlad i na ostatní. Budou mi vděční, ale proto to nedělám, je v tom čistá čiva lásky, chuť obejmout lidstvo a tím z něho sejmout jařmo finančního otroctví, které si užíváš i ty, no na tebe mluvím, Jarouši, na tebe.

Pro neněmce, kteří si tamní bolšán neužili na vlastní kůži, se jedná o knihu z části nudnou. Přemíra německých jmen, která s další přemírou německých jmen konspirovala za lepší [[:čti horší:]] budoucnost lidstva tím, že hanobila, popravovala, bila a mlátila. Přesto je velmi zajímavé dovědět se, co měl soused za deviaci, vždyť Němci, to jsou naši souputníci cestou za obřím kráterem, který dříve býval Evropou. Kniha byla v Německu hitem, u nás bude jen raritou, přesto raritou potřebnou. Tak si ji sakra užijme.

P.S. V němčině je jedno moc pěkné homonymum, které nejde, než zmínit. Tím homonymem je slovo kriegen, které značí slovo válčit,
ale také slovo dostat. Toto homonymum říká o Němcích mnohé. Alespoň o jejich minulosti, abychom dostáli slibům daným korektnosti.

STASI: Tajná policie NDR v letech 1945–1990 Jens Gieseke

Jens Gieseke líčí historii státní bezpečnosti Stasi, tajné policie a špionážní služby v jednom, od jejích počátků v roce 1945 do jejího rozpuštění v roce 1989/90. Analyzuje způsob fungování diktatury a důsledky špiclování a nedůvě... více