Střepy ne vždy přinášejí štěstí
recenze
Střepy na via Gemito (2022)
/ mujfialovysvet
Výběru této knihy předcházela zvědavost a touha po neapolské, pravé italské, divoké a vroucí atmosféře. Děj se však odehrává v podstatě v rámci jedné rodiny a jejího bezprostředního okolí. Bohužel nemám srovnání a tak nedokážu posoudit, jak moc je tohle prostředí typické. Atmosféra v něm však panuje spíše tísnivá, tíživá, neveselá. Hlavní hrdina Mimí žije se svou matkou, babičkou a sourozenci v područí svého otce - talentovaného umělce, malíře toužícího po úspěchu a uznání, ale především sebestředného sobce a nevděčného hrubiána - Federího na via Gemito v malém bytě plném zmaru. Velmi chaoticky, nepřehledně popisuje své a otcovo ne příliš šťastné dětství, náročné dospívání i dospělý život plný nesnesitelných příbuzných, nespravedlnosti a neuvěřitelných okolností a zvratů. Těžko říci, co je pravda a co v běhu dní a let do reality pouze domalovala otcova bujná fantazie.
Prvních pár desítek stran jsem měla problém se začíst. Autor nekontrolovatelně přeskakuje v čase i ději, některé pasáže se zase opakují. Ač jsem ze zásady proti, u téhle knihy jsem vážně uvažovala nad tím, že ji odložím nedočtenou. Druhá a třetí část už se četly o dost lépe a svižněji (proto ty 2**). Nicméně kniha mi nepřinesla do života nic nového, zajímavého. Naopak mi ho na dovolené, kam jsem si ji s sebou přibalila v domnění, že mi moře poskytne dokonalou kulisu k příběhu, dva týdny ztrpčovala. Snažila jsem se velmi, i přes to jsem nedokázala dostatečně docenit kvalitu současné italské literatury. Bohužel.
Střepy na via Gemito
Domenico Starnone
„Paměť je tak záludná, že každá vzpomínka už je prvním stadiem lži.“ Jak se vyrovnat s dětstvím stráveným ve stínu autoritativního a zahořklého otce? V silně autobiografické rodinné kronice jednoho z nejvýznamnějších současných it... více
