Sudičky
recenze
Sudičky (2024)
/ Romain123
V pořadí již jednatřicátý románový titul z pera neobyčejně aktivní a činorodé spisovatelky Markéty Harasimové se zdánlivě jednoduchým názvem „Sudičky“ vybočuje velice výrazně z rámce její dosavadní tvorby. Autorka je široké čtenářské veřejnosti známá svými psychologicky laděnými detektivními příběhy a extrémně napínavými thrillery, odehrávajících se v nejrůznějších, vždy precizně vykreslených prostředích. Jejich hlavními postavami jsou především ženy, zažívající na vlastní kůži nejrůznější příkoří a s nimiž se život rozhodně nemazlí nebo naopak ony samy manipulují se svým okolím a jsou ve své podstatě slušně řečeno „pěknými mrchami“.
Již předcházející román „Gaslighter“ znamenal jistý odklon od výše uvedených žánrů. Vůbec poprvé se zde v tvorbě Markéty Harasimové objevily dějové linky vycházející ze skutečných událostí, domnívám se, že i částečně autobiografických. V případě aktuální novinky je použití reálné předlohy již mnohem markantnější a osudy některých postav se více či méně shodují s osudy konkrétních lidí z nejbližšího spisovatelčina okolí . Celý příběh je vlastně koncipován jako uctění památky staršího bratra a nejlepší kamarádky. Oba bohužel opustili tento svět předčasně za velice tragických okolností a navíc velice brzy po sobě.
V knize je pro autorku typickým, úsporným stylem, sugestivně popsána neskutečně trnitá a spletitá životní pout hlavní hrdinky Ivety. Od traumatizujícího dětství, mimořádně negativně poznamenaným soužitím s labilní matkou a tyranským otčímem, přes přežívání v toxickém a destruktivním vztahu s nelítostným manipulátorem až k neodvratnému pádu drogovou a alkoholovou závislostí na nejhlubší možné dno. Po tragické nehodě je Iveta přesvědčená, že již pro ni neexistuje ani ta sebemenší naděje na alespoň trochu smysluplný život. Trochu paradoxně jí k odrazu od zmíněného dna pomůže setkání s podobně postiženým mužem, kterého také připravila téměř o všechno závislost na alkoholu.
Dokážou oba najít sílu a odhodlání k dalšímu životu? Je smrt vysvobozením a je opravdu definitivní? Má vždy smysl bojovat o naději v světlejší budoucnost? Odpovědi na tyto zásadní otázky hledají hrdinové nové knihy Markéty Harasimové.
Navzdory zdánlivě beznadějnému a bezvýchodnému lidskému osudu, existuje vždy jakési světlo na konci tunelu, k němuž by se člověk, balancující na tenké hranici mezi životem a smrtí měl upnout a nikdy by neměl vzdávat boj o svou naději a místo v tom současném, pozemském, nebo v dalším životě. To je podle mého názoru jedno ze stěžejních poselství této knihy.
Není to vůbec lehké čtení, marně vzpomínám, kdy jsem nad stránkami nějaké knihy prožíval tolik emocí a kdy ve mně tyto emoce ještě dlouhou dobu po přečtení s takovou intenzitou rezonovaly.
Nový román Markéty Harasimové v sobě skrývá obrovský potenciál pomoci pro mnoho lidí, strhávaných zákeřnými a nemilosrdnými závislostmi do smrtící propasti, k nalezení cesty a úcty k sobě samému.
Dovolím si citovat motto z anotace knihy: „Závislost je jako spirála, která se stále více stahuje. Než se ocitnete v jejím středu, zastavte ji.“ Je k tomu třeba něco dodávat?
Nemohu také opomenout vkusně a originálně zpracovanou obálku, skvěle předznamenávající atmosféru příběhu.
Román „Sudičky“ rozhodně nezanechá žádného čtenáře chladným a přinutí jej minimálně k zamyšlení.
Doporučuji všem a z celého srdce děkuji autorce za neobyčejně silný čtenářský zážitek s obrovským přesahem a poselstvím!
Sudičky
Markéta Harasimová
Závislost… slovo často skloňované, přesto zlehčované. Každý z nás se domnívá, že mu nehrozí. Že vykouří pár cigaret, vypije nějakého panáka, zajde na pivko, občas zahraje ruletu, vsadí na sportovní zápas. Jenže… lidská duše je kře... více
