Temné tajemství Beckfordu

recenze

Autorka oslnila svět svým debutovým dílem Dívka ve vlaku. Přestože se čtenáři rozdělili na dva nesmiřitelné tábory, co se týče oblíbenosti, já jsem nadšená byla. Ale jak je to s jejím druhým dílem Do vody? Stále si nejsem jista, posuďte sami.



V podstatě se celý děj točí kolem řeky. Dravé, mocné, zničující, v jejichž vodách nalezlo smrt již několik žen. V roce 1983 to byla Lauren, manželka místního policisty a matka malého Seana. Její utonutí bylo klasifikováno jako prostá sebevražda a rodina se s tím, jakkoliv to bylo bolestné, smířila. O několik let později řeka vyplavila na břeh mladinkou Katie. Místní sředoškolačku, plnou života a plánů do budoucna. Opět uzavřeno jako dobrovolná smrt. Jen její matka Luise je přesvědčena, že její dcera sebevraždu nespáchala. Proč taky, když měla celý život před sebou a všechna tajemství jí dcera svěřovala. Nebo, že by si přece jen nechala něco pro sebe? Víc by mohla vědět její nejlepší kamarádka Lena, jenže ta mlčí. A je to pochopitelné, neboť i její matka Nell našla v krutých vodách smrt. A dokonce se zdá, že snad měla něco společného se smrtí Katie.
Vše se dává do pohybu ve chvíli, kdy přijíždí na Nellin pohřeb její sestra Jules a začíná se ptát. Poslední léta se obě ženy odcizily, díky nevyřčeným tajemstvím z dávné minulosti.
Klubko záhad se začíná rozplétat příchodem mladé policistky Erin a je zcela jisté, že malé, ospalé městečko Beckford skrývá spoustu tajemství. Zákeřných a temných, stejně jako voda v řece.
Už od první stránky jsem se cítila trochu podvedená. Že by si Paula Hawkins odskočila a dala se na jinou dráhu? Neuvěřitelné množství postav, které na nás chrlí a které zdánlivě nemají nic společného a nicneříkající monology jednotlivých postav prostě ztrácely smysl. Nezastírám zklamání a i když Dívka ve vlaku také byla napsána zvláštním stylem, ve zhruba sto stranách jsem ho hledala marně. Až po jejich přečtení jsem zjistila, že jde vlastně o jakýsi úvod, ale ošklivou pachuť už to ve mě zanechalo a stále jsem čekala na ten boom, na to mé pověstné WAU. Nekonalo se, k mé velké lítosti. Jako světlý bod na mě vykouklo staré tajemství, které ovlivnilo spousty jiných životů. To dodalo příběhu trochu dramatičnosti a konečně jsem se i já ponořila do stránek. A utonulá Libby z roku 1679 byla zajímavou vsuvkou, která se dobře četla.
Abych nebyla tak nekompromisní, musím vyzdvihnout nádherně vyvedenou obálku. Ta mě uchvátila hned, kdy kniha vyšla. A jsem si naprosto jista, že svůj okruh nadšených čtenářů si jistě najde. Musíte sami rozhodnout, zda vám tato kniha padne, nebo budete zklamáni. Ale každopádně ji nezavrhujte. Sto lidí, sto chutí, sto oblíbených příběhů.

Vyhýbejte se tichým vodám, nikdy nevíte, co se skrývá pod hladinou… Na dně řeky se najde tělo svobodné matky – a zrovna na místě, kde bylo toho léta objevena mrtvola mladého děvčete. V historii malého městečka Beckford to sice... více

Komentáře (0)