Čtyřdílnou románovou epopej Michaila Šolochova (1905-1984) Tichý Don (psáno postupně 1925-1940) jsme měli na základní škole na seznamu povinné četby. Myslím, že jsem tedy tehdy o knize cosi opsaného zapsal do svého školního čtenářského deníku, ale stoprocentně jsem ji tehdy nečetl. Dobře jsem udělal – Tichý Don v žádném případě není literaturou stravitelnou ani vhodnou pro cca třináctileté děti. :: Teď jsem během 14 dnů konečně tento více než čtrnáctisetstránkový opus magnum sovětské literatury prodělal; a konstatuji, že pokud Šolochov za Tichý Don získal v roce 1965 Nobelovu cenu za literaturu, stalo se tak zcela oprávněně. :: Román se odehrává v širším prostředí podonské kozácké vesnice Tatarskoje, zrcadlí – s krátkou reminiscencí na doby carského Ruska a rusko-tureckou válku – události první světové války, částečně i ruské revoluce a především následné ruské občanské války. :: Hlavní postavou je kozák Grigorij Melechov, který se zmítá v proudech citů erotických i vlasteneckých: mezi milenkou Axiňjou a manželkou Natašou, potažmo po konci světové války v pokračujících bojích mezi bělogvardějci/kozáky a mužiky/rudými, mezi tradicí/monarchií a revolucí, mezi opojením zabijáka a dědičnými instinkty zemědělce ze zapadlého kozáckého chutoru. SPOILER: Možno prozradit, že největší silou Tichého Donu je skutečnost, že autor až do konce nenechal Grigorije jasně se v nitru rozhodnout s vědomím, že každé takové fatální rozhodnutí by bylo plodem dalšího neštěstí a – v případě losem pro některou z válčících stran - i volbou proti vlastnímu svědomí. Grigorij tedy bojuje jako lev na straně kozáků proti Němcům a Rakušanům, později jako kozák proti rudoarmějcům, pak na straně rudých, nakonec opět proti rodící se sovětské moci ve Fominově tlupě spolu se zbytky odbojných kozáků a bezskrupulózní soldatesky, vyprodukované devíti lety nepřetržitého válčení. Nakonec i Fomina Grigorij opouští a vrací se do rodné vesnice, kde se mu plní to největší přání, které měl po celé válečné roky: „stál u vrat rodného domu a v náručí držel syna…“ KONEC SPOILERU :: Je podivuhodné, že až na na nepatrné a skoro nepostřehnutelné výjimky Šolochovův román nestraní rudým, ba naopak; pro mě je nyní po přečtení jednou z literárních záhad, jak mohl tento román být vůbec vydávám v Sovětském svazu, respektive v zemích sovětského bloku, a dokonce jak mohl být za socialismu zařazen mezi povinnou literaturu pro české základní školy. Těmi výjimkami v románu, kdy čtenář může vnímat jakési ukročení z nezávislé pozice autora – pozorovatele, jsou postavy ze strany pozdější sovětské moci: proticarský agent Štokman nebo bolševický agitátor Bunčuk, jejichž promluvy místy šustí papírem budovatelských příruček; naopak osobu brutálního rudého komisaře Michaila Koševého autor – ať už to tak chtěl či nechtěl – vykreslil tak, že se z něj čtenáři krásně obrací žaludek. :: Slabinou románu z mého subjektivního pohledu je přece jen jeho rozvleklost do nekonečných válečných epizod. Věřím, že by ke sdělení myšlenky a příběhu stačily dvě třetiny rozsahu. Ale i tu zdlouhavost lze pochopit: Šolochov román psal jednak napřeskáčku (nejprve napsal druhý díl a teprve později připsal k němu díl první, pak tvořil díly 3 a 4.) :: Odborníci se dlouhodobě přou, kdo je skutečným autorem románu, zda Michail Šolochov (který byl až od roku 1932 členem sovětské komunistické strany!), nebo bělogvardějský kozák Fjodor Krjuk, který však zahynul v roce 1920. Závěrečné dva díly románu tudíž napsat už nemohl, ale pokud mohu já soudit z četby českého překladu, nijak díly 3 a 4 nezaostávají za díly 1 a 2, ba naopak mi přišly dokonce mírně čtivější. Co se týče stylu vyprávění, nevnímal jsem vůbec žádný rozdíl, čili laicky soudím že jsou dílem jednoho autora. :: Název románu Tichý Don je možno vnímat symbolicky; řeka Don prolíná jako civilizační i přírodní tepna všechny události románu, ale na zásadní dilema války potažmo občanské války kozákovi Grigorijovi mohutný Don neodpovídá. Ani na otázku „pro koho?“, ani „proč?“, pouze se nekonečně valí dál, odnáší krev a těla zavražděných, odnáší tonoucí koně, přináší nový život… velmi krásný, nesmírně silný motiv. :: České vydání Tichého Donu v nakladatelství Naše vojsko v roce 1967 – k 50. výročí bolševické revoluce, jak (nenápadně!) připomíná záložka knihy - doprovází vynikající a z textem zcela korespondující pérové ilustrace Vincence Hložníka. Jedním z jejich znaků je, že takřka všechny jejich jednotlivé linie kreseb připomínají ostnatý drát – nebo dlouhé štíhlé větvičky trní, z něhož byla upletena koruna pro mučeného Ježíše Krista na jeho poslední cestě na této Zemi. Opět symbol, chcete-li... :: Tichý Don je dusivou girlandou naturalisticky pojatých scén nejen krvavého násilí přímo i nepřímo generovaného válkou, sexuálních výjevů, znásilňování, sebevražd, porodů, potratů, válečného drancování příbytků, vesnic i starých podonských tradic, i lidských povah a vůle ke hledání smyslu vůbec. Je to epický monument, kdy se výjevy koryt s valící se lidskou a koňskou krví, s roztrhanými vnitřnostmi a projevy vší lidské pokleslosti – a všeprostupující barbarské primitivnosti! - rytmicky střídají s úryvky písní a především s takřka lyrickými a uhrančivými popisy autorem ostře odpozorované přírody, která žije neměnným každoročním tempem bez ohledu na všechny kolem letící ďábly umírajícího Ruska, puštěné ze staletých řetězů. :: Je to četba těžká jako olovo z kulky do pušky vintovky či do ruda rozpálené hlavně kulometu Maxim, rozsévajícího smrt od bratra k bratru. Je to láhev ostré pálenky, kterou nutno vypít na jeden ráz. Četba mnohem více hemingwayovská než podobná dusivým introspekcím Dostojevského či filosofiím L. N. Tolstého. :: Příjemným překvapením byl mi na poměry roku 1967 v ČSSR velmi příčetný doslov Miroslava Drozdy. :: Čtěte, Tichý Don neztratil ani po desítkách let svou energii rozpoutaných ruských/kozáckých běsů. A jak víme, rozpoutaných i dnes. :: ::

---

Tichý Don Michail Alexandrovič Šolochov

Román líčí život kozáků za carského Ruska, za první světové války, za říjnové revoluce a krátce po ní. Hlavním hrdinou románu je Grigorij Melechov, který váhá mezi kozáckými tradicemi podonské vesnice Tatarskoje, z níž pochází, a ... více

---

Komentáře (1)

Přidat komentář

---