Ještě teď, když píši tuto recenzi, se mi třesou ruce i rty. Smutkem a dojetím.
Kniha vypráví o tom, jak jednoduché je ve vteřině přijít o všechno a ne svou vlastní vinou a také poukazuje na odporné léčebné metody v ústavech pro choromyslné ve 30. letech minulého století.
Rok 1995
17 letá Isabelle Stoneová žije u adoptivních rodičů Peg a Harryho, protože její matku zavřeli do vězení. Zavraždila svého manžela, otce Isabelle. Izzy, jak jí všichni říkají, se ve škole potýká s šikanou, ale jen do doby, než se jí zastane Ethan. Krásný kluk, který však chodí se školní hvězdou Shannon, jež šikanu začala.
Peg, adoptivní matka Isabelle, pracuje jako kurátorka v muzeu a spolu s manželem Harrym a Izzy, se chystá zjistit více o ústavu pro choromyslné ve Willardu.
V tom přichází na scénu příběh Clary Elizabeth Cartwrightové, který začíná v roce 1929. Clara se zamilovala do Bruna Morettiho, kterého jí však rodiče neschvalovali a když se snažila bránit svou osobu před svatbou s jakýmsi Jamesem, poslali ji do sanatoria pro nervově labilní pacienty na Long Islandu.
Když si její otec nemohl dovolit dále platit její pobyt v sanatoriu, nechal ji převézt do Willardu, ústavu pro choromyslné. Clara si vedla deník, ve kterém se svěřovala se svými pocity, zejména z toho, co jí otec způsobil a ona nedokázala pochopit proč. Přece byla duševně naprosto zdravá, jen se odmítala poddat příkazu svých rodičů. Ale hlavně byla těhotná, což rodiče netušili.
Ve Willardu se děly opravdu odporné věci, ze kterých mi ještě teď běhá mráz po zádech. Lékařům bylo úplně jedno, co s pacienty bude a chovali se k nim hůř, než ke zvířatům.
Clara v ústavu porodila dceru, Beatrice, kterou jí však následně odebrali proti její vůli, neznámo kam.
Izzy a její adoptivní matka se probíraly věcmi, kufry a dokumenty z Willardu. Narazily na kufr Clary Elizabeth Cartwrightové a našly její deník. Když si jej Izzy přečetla, chtěla se dozvědět víc. Peg dělala vše pro to, aby mohly Claru najít nebo se o ní alespoň dozvědět nějaké podrobnosti a tak navštívily ženu, která ve Willardu kdysi pracovala. Jmenovala se Rita Trenchová a ta jim sdělila potřebné informace týkající se Clary, Bruna a jejich dcery Beatrice, nyní Susan. Když věděly co potřebovaly, vydaly se Claru i Susan hledat. Podařilo se?
Kniha ve mně zanechala velkou lítost nad tím, jak dokáže být život krutý a nemilosrdný. V polovině knihy mi po tváři stekla první slza a plakala jsem až do konce. Smutkem, zlostí i radostí.
Tmavé stěny Willardu
Ellen Marie Wiseman
Izzy je sedmnáct a je poloviční sirotek. Žije u pěstounů a okolnosti smrti jejího otce jsou víc než tragické. Nešťastná dívka najde vítané vytržení, když v místním zrušeném psychiatrickém sanatoriu najde starý deník. Objeví v něm ... více