Trhlina - recenze
Zázrak přežijí jen blázni a lidé co ho nevidí.
Jozefa Kariku není potřeba dlouze představovat. Zná ho jednak většinové obyvatelstvo díky jeho gangsterské sérii "V tieni mafie" (která je zároveň učebnicí aplikovaného Castanedova stopařství), ale také milovníci horroru a experimentální literatury díky titulům jako Strach, Brány Meonu a Zóny stínu (poslední jmenovaná má u nás takřka kultovní status Lexikonu Zla, lidé z něj citují, často také blázní). Jelikož mám Karikovu tvorbu nesmírně rád, sleduji ji už od dob, než vydal první díl mafiánské série a stal se opravdu slavným. Ani titul Trhlina tedy nemohl chybět v mojí sbírce.
Spoilerům se snažím vyhýbat, nicméně možná mi něco uletí, příběhu mám i po probuzení stále plnou hlavu.
Čerstvý absolvent Igor je po promoci nucen žít tzv. z ruky do huby. Slovenský trh práce na něj nečeká s otevřenou náručí, a tak je nucen dřít po stavbách a snášet vtípky idiotských dělníků. Jediné rozptýlení z ubíjejícího života mu poskytuje partnerka Mia a jeho internetový blog. Při jedné brigádě však narazí v opuštěném žilinském blázinci na vskutku podivný objev. Zápis diagnózy a nahrávky Waltera Fischera, člověka, který zmizel na tři měsíce v tribečském pohoří, a o pár měsíců později byl znovu nalezen v zuboženém fyzickém a psychickém stavu. Igor cítí šanci umístit na svůj blog bombu. Místo toho však katapultuje svůj a životy dalších tří lidí do míst, která žádná lidská duše nemůže přežít. Kde dva a dva nejsou čtyři.
Autor už před vydáním na svých stránkách předesílal, že není schopen odlišit, kde v tomto příběhu končí realita a začíná fikce. Tomu je uzpůsoben i styl, kterým je kniha napsána. Jedná se o přepis nahrávek rozhovoru mezi Igorem a Jozefem Karikou. Zároveň je kniha protkaná odkazy na reálné články na internetu týkající se záhadného mizení lidí v tribečském pohoří. To dohromady s Karikovým nesmírně atmosférickým stylem psaní tvoří působivou kombinaci. I kdyby to bylo od základu vymyšlené, a videa na Karikově webu pouze virály, autorův talent pro budování atmosféry by knihu utáhl. Jenomže ty poznámky pod čarou tam jsou (a ne málo) a posílají zážitek z knihy do úplně nových výšin.
V knize Strach dokázal Karika pracovat s látkou tak, jak to nedokázal žádný jiný československý autor. Pomalé budování atmosféry, děsivé paranormální situace bičují představivost čtenáře a jakoby říkají: "pořád máš čas knihu odložit, nebude to pěkné, čti dál a moc se nevyspíš." Ale čtenář přestat nemůže, na to je Jozefovo psaní příliš poutavé. A ten strách je opravdu hmatatelný.
To platí i pro Trhlinu. Rozdíl je ale v tom, že zatímco ve Strachu je čtenář v zajetí nezemského zla, v Trhlině čtenáře děsí ty nejobyčejnější věci jako například prázdná spíž, nebo fotografie přátel za denního světla.
Opět se tedy potvrdilo, že Jozef Karika je současným mistrem horroru a jeho styl nemá v našich končinách konkurenci. U žádných knih československých autorů se mi nestalo, abych knihu domů přinesl v 7 hodin večer a o 6 hodin a 365 stran později pak zpocený ležel v posteli přemýšlejíc, kam jsem se to s Karikou zase vydal.
Doporučuji všem, kterým se líbí Strach, děsí je neznámo a kteří se rádi nechají knihou vykolejit ze svých poklidných životů.
Trhlina Jozef Karika
Táto kniha vznikla zvláštnym spôsobom. Po vydaní mysteriózneho trileru Strach sa autorovi ozval človek, ktorý mu vyrozprával naozaj desivý príbeh. Jozef Karika jeho rozprávanie zaznamenal, mnohé tvrdenia overil, doplnil o vlastné ... více
Komentáře (2)
Přidat komentářNaprosto dokonalá recenzia naprosto dokonalej knihy z ktorej ide strach a človeka namotá,že zabudne večer aj svetlo zapnúť :))
Opravdu velmi čtivý autor a na české a slovenské poměry mistr žánru. Sám jsem poměrně obsáhlou knihu "Trhlina" přečetl na 3 zátahy, kdy jsem končil ve 2 ráno. Přiznám se že mne vtáhla do děje. Oproti klasikům žánru evropského formátu má ale autor ještě rezervy. Nedůvěryhodně působí některé detaily, které pozorný čtenář zjistí.Já jsme zjistil nejméně tři. Na místě parkovaly prokazatelně 2 auta, Škoda Superb, kterou vlastnil Andrej Bežanský a Fiat, který vlastnil David Kerčel. Podle dokladů od Fiatu by policie určitě zjistila totožnost "neznámé" čtvrté osoby, která se výpravy do Tríbeče zúčastnila a po které podle tvrzení Igora midko nepátral... Další nedůvěryhodnou věcí je smazání blogu Igora, který v průběhu výpravy své příspěvky, rozhovory a fotografie ukládal na blog. Pokud chtěl přesvědčit autora p. Kariku o důvěryhodnosti svého vyprávění tak měl jedinečnou příležitost použít materiály ze svého blogu. Nemluvě o tom, že zkušený IT technik dokáže částečně obnovit data i ze smazaného blogu (používá se zejména u kriminalistů při zskávání důkazního materiálu). Poslední nedokonalostí je obash SIM karty na rozbitém Igorově mobil. I přes poškození telefonu zpravidla SIM-ka zůstává funkční a také fotogradie se dají stáhnout na externím zařízení z datového úložiště poškozeného fotoaparátu. Pokud by si Igor dal práci, tak by jistě nějaký "důkaz" získal. Již z uvedených postřehů beru příběh pouze jako fiktivní román, který je sice čtivý a poutavý, ale do literatury faktu bych je nezařadil. Zejména proto ne že hrdina "Igor" bral Pervitin i ostatní "sračky" jak sám přiznává. Měl jsem přítele, který měl halucinace ve svém domě podobného ražení, jenom proto, že propadl Pervitinu ani nemusel navštívit pohoří "Tríbeč". Dokonce o svých vidinách přesvědčil i svého přestárlého otce a záležitost vyšetřovala energetická laboratoř, samozřejmě s negativním výsledkem. Takže svědectví lidí, kteří si zahrávají s drogani nepovažuji za důvěryhydná. Nicméně kniha, jako fiktivní román je chvalitebná.