V dobrém, i ve zlém.

recenze

Brazilské noci (2014) / monushka

Do rukou se mi dostala další čtenářská lahůdka z edice Pestrá řada soudobé prózy, která vyšla ke konci loňského roku. Tentokráte se jedná o svazek číslo 14 s názvem Brazilské noci, který vyšel z pera brazilské spisovatelky, novinářky a překladatelky Vanessy Barbary.

Jako první mě na této knize zaujala její krásně barevná obálka, která obsahuje stejné barvy jako brazilská vlajka. A ještě ke všemu název Brazilské noci. Náhoda a nebo záměr? A co si člověk, který v životě zatím nevycestoval dále než k hranicím České republiky, pod pojmem Brazilské noci asi může představit?

Láska, stáří, blázni, tajemství - těmito slovy bych co nejstručněji shrnula tento příběh. Nejvíce přítomna je v příběhu láska. Otto strávil padesát let po boku své milované ženy Ady, která však zemřela dříve než on. Proč? Proč nemohl být on první? Otto se nedokáže smířit s Adynou nečekanou smrtí, vždyť byla zdravá jako rybička a daleko plnější života než on! Navíc mu tak dokonale rozuměla! Ada byla Otto, Otto byl Ada. Jejich hlasy zněly téměř identicky, měly stejné myšlenkové pochody a Ada ho udržovala nad vodou. Zdálo by se, že před sebou neměli žádná tajemství.

No ale co, nějak to tady překlepe a bude se těšit z té chvíle, kdy bude moc odejít za Adou. Tak šup, už aby se dočkal.

Otto s Adou si po svatbě pořídili malý žlutý domek a dali si vzájemnou domluvu, že si nepořídí ani psa, ani dět. A i přesto byli šťastní. Až tedy na ty sousedy. Ti jsou tak trochu hluční a občas i otravní a také už jich je většina z nich v letech. Do toho listonoš, který nosí psaní jak se mu zlíbí. Chcete obdržet dopis, který vlastně vůbec nepatří do vašich rukou? Žádný problém, protože takovéto zmatky jsou u listonoše Aníbala naprosto v pořádku a lidé se spíše diví, když jim doručí dopis, který skutečně náleží jim.

Příběh vnímáme především očima Otty, který nám toho spoustu povypráví nejen o Adě, ale bude si i jako správný pán v letech řádně stěžovat na své okolí a na jejich chování vůči němu. Mně bylo Otty líto, bez Ady byl jako tělo bez duše a po její smrti se stal takovým tím typem “mouchy, snězte si mě”, což je docela škoda, protože kdyby nebyl pořád tak zapšklý a mrzutý, třeba by se s ním bavil i někdo jiný, než jen mladý pomocný lékárník, který mu pravidelně nosí léky a spolu s nimi mu vyjmenuje všechny vedlejší účinky daných léků.

Kromě Otty nám v příběhu povypráví již zmíněný pomocný lékárník Nico, zmatený listonoš a pak také Ottovy sousedi. Všichni nám vypoví o tom, jaký měli vztah k Adě a přihodí také nějakou tu peprnost.

Musím říct, že již delší dobu jsem se u knihy tak nebavila. Moc se mi líbil přístup ke stáří. Všichni se zde ke starším lidem chovají s úctou, což bychom v dnešní době měli umět všichni, ale občas je dost smutné, že to lidé neumí.

Kniha je navíc celou dobu vyprávěna s takovým lehkým nadhledem. V celém příběhu je téměř cítit přítomnost Ady, kterou vnímá samozřejmě nejvíce Otto. Ale nejen on, protože Ada byla u lidí oblíbená. U někoho možná až příliš…

Nakladatelství: Plus
Rok vydání: 2014
Počet stran: 176
Překlad: Lada Weissová

Jak tráví své večery a dny obyvatelé „žlutého domu“ v nejmenovaném městečku ve vnitrozemí Brazílie? Jeden by se možná divil, jak moc to na pozadí zdánlivě všední maloměstské nudy vře, zvlášť když začne vyplouvat na povrch jistý dl... více

Komentáře (0)