Vlak do Samarkandu

recenze

Rok 1923. Rok, kdy v Povolží vypukl hladomor. Hladomor, který postihl dvacet pět milionů lidí, z toho třetina byly děti. Všude v této oblasti se nacházely stejné obrázky: opuštěné domy, lidé shluklí v jedné chalupě, vyzáblá, oteklá či jinak znetvořená těla. V hrncích stydnoucí večeře v podobě kamenů, hlíny, trávy. Lhostejné, apatické výrazy. Pole bez úrody, chlévy i lesy bez zvířat.

A právě v tuto chvíli dostane Dějev, mladý voják Rudé armády, za úkol transportovat 500 dětí ze sirotčince do Samarkandu, aby je zachránil před jistou smrtí hladem. Zní to jednoduše, že? To by ale nesměl vyjet ve zcela improvizovaných podmínkách vlakem, bez dostatečných zásob jídla, paliva, oblečení a léků. Navíc na cestu dlouhou více než 4 000 kilometrů s minimem personálu. Na této dlouhé cestě zemí stále zmítanou občanskou válkou jej doprovází lidová komisařka Bílá, která zároveň dohlíží na jeho práci. A bohužel, jako černý pasažér do vlaku nastoupila i smrt.

Autorka skvěle vykreslila postavy. Soucitný Dějev jako protiklad chladné bolševičky Bílé. Zpočátku na čtenáře mohou působit černobíle, rozhodně však černobílé nejsou. Jachina nám umožní nakouknout do jejich minulosti, do jejich vnímání světa, což čtenáře (alespoň já to tak měla) přiměje pozměnit pohled na jejich činy a názory. Mají totiž podstatně odlišné představy o konání dobra (a projevech lidskosti).

Guzel Jachina opět předvedla, jak úžasně pracuje s jazykem, který je na jedné straně místy až poetický, na straně druhé jím vykresluje hrůzné dopady hladomoru, obzvláště na dětech. To vše je navíc protkáno prvky magického realismu, kdy se pohybujeme po tenké hranici mezi snem, halucinací a realitou.

Guzel Jachina je jednou z nejvýraznějších osobností současné ruské literatury. Za své knihy je na jednu stranu chválena, protože osvětluje příběhy etnických menšin v historii Ruska, na druhou stranu je kritizovaná za pokusy o přepisování historie (protože ruský člověk by takových činů přeci nebyl schopen). Samotná autorka si za svými knihami stojí a věří, že pomalu pomáhají vytěsnit "to" sovětské z ruského lidu.

Vlak do Samarkandu ve skvělém překladu Jakuba Šedivého není vůbec lehké čtení. Opravdu vás zasáhne. Je totiž zaměřeno na dětskou perspektivu této katastrofy. Ale je důležité. Člověk si uvědomí, jaké štěstí má, že žije tam, kde žije, a má to, co má.

Pět set hladovějících dětí. Cesta dlouhá šest týdnů a čtyři tisíce verst. Kazaň 1923: v Povolží vypukl zničující hladomor. Mladý voják Rudé armády Dějev, veterán občanské války se soucitnou povahou, má za úkol transportovat vlake... více

Komentáře (0)