Vraždy, erotika, mystično. Vše v jedné knize

recenze

Mlýn na mumie (2014) / honZic

Petr Stančík napsal v loňském roce knihu s níž se zařadil, již natrvalo, mezi nejzajímavější české autory současnosti. Jeho román, je poctou brakové literatuře, ale i samotné, matičce stověžaté - Praze.
Autor dříve publikující pod pseudonymem Odillo Stradický ze Strdic si pro svůj nejnovější text vybral poměrně složitý název, nicméně již tímto dokáže plně zaujmout. Mlýn na mumie, aneb převratné odhalení komisaře Durmana je románem plným bizarních vražd, erotiky, mystična a v neposlední řadě autorovi vlastní nadsázky.
Děj se vrací do roku 1866, těsně před válku Prusko-rakouskou válku. Stančík mísí čistou fabulaci, historické reálie a až encyklopedickou znalost Prahy dané doby. Přimíchal do něho však také plno metafor a odkazů.
Kniha je orámovaná jednotícím příběh komisaře Durmana, jenž vyšetřuje řádění prvního sériového vraha v českých zemích. S případem mu pomáhá jeho přítel, soukromý detektiv, Egon Alter a celé vyšetřování se naopak snaží zhatit í kolega z pražské kriminálky Hnuy.
Stančík vše propojuje s několika tematickými rovinami. S bezmeznou zamilovaností svého hrdiny, který holduje alkoholu, nejvybranějším pokrmům, ale také i lehkým ženštinám, jichž je ve Stančíkově podání Prahy všude plno.
Jelikož se mu vraha nedaří vypátrat je vyslán ke konzultaci a odborné pomoci za kolegy do Paříže, kde mají se sériovými vrahy více zkušeností. Ty sbírá komisař hlavně během návštěv pařížských bordelů, z nichž přiveze pro české nevěstky novinku v podobě orálního sexu.
To ale není zdaleka vše. Stančík na sebe vrství přesná historická fakta, která méně či více ovlivní příběh komisaře Durmana. Ten tedy pomáhá samotnému rakouskému císaři, potažmo Praze, oddálit začátek a poté naopak následky Prusko-rakouské války, seznámí se s Janem Nerudou i jeho sílícím antisemitismem, na vlastní oči uvidí premiéru opery Braniboři v Čechách a následně povečeří s Bedřichem Smetanou nebo se dokonce utká v šermu se samotným zakladatelem Sokola Miroslavem Tyršem.
Stančík skvěle míchá uvěřitelné s neuvěřitelným. Čtenáři popisuje v jednu chvíli realistický popis fungování pražské kriminálky, aby v zápětí přešel do fantaskní až mystické roviny. V příběhu nechybí například mluvící vrány, kovová mechanická figurka, co píše vzkazy, či mandragora samotného císaře Rudolfa II., jež komisaře navede na správnou cestu k odhalení vraha. Fantazii Petra Stančíka se nezajídá ani různých vynálezů hodných Julesa Verna. Durman se tak setká s „myslotočem“, „strojem na prádlo“, ale i s „létajícím strojem“, vytvořeným předchůdcem známého Jana Tleskače.
Největší síla knihy tkví ve Stančíkově poetice a v proudu vyprávění. Rozhodl se pro vyprávění z pohledu vševidoucího vypravěče. Jeho pohled je totiž tím jediným, který široce rozkročený děj dokáže udržet pohromadě. Kniha se čte lehce, stránky plynou jedna za druhou v rychlém toku, ovšem samotnému autorovi při psaní určitě lehko nebylo. Zakomponovat do děje a do vět tolik odkazů, metafor a historických souvislostí vyžadovalo velké soustředění a odbornou erudici. Vším tím však umocnil čtenářův prožitek a vytvořil mu před očima doslova magický svět.
Dobou, ve které se Mlýn na mumie odehrává a popisem židovských ghett i bizarních vražd připomíná knihu Miloše Urbana Lord Mord. Urban však sází na napětí a hutnou tíživou atmosféru, Stančík naopak na humor a bezbřehou fantazii. Ve Stančíkově podání je Praha devatenáctého století živá a plastická. Stančík má text pevně v rukou. Neváhá tak v dobu, kdy se děj tváří vážně nenápadně vložit vsuvku, jíž vše zase odlehčí.
Nejcennější na Stančíkově románovém debutu je však narace, hra se slovy a poetika. V tomto ohledu připomíná jinou knihu Miloše Urbana. A to ceněnou knihu právě díky těmto atributům, tedy Hastrmana. Při čtení Mlýnu na mumie má čtenář dojem, jako by četl knihu opravdu vzniklou v devatenáctém století. Jazykově je kniha na vysoké úrovni. Je plna archaismů, slovních hříček a každá kapitola je navíc uvozena aforismy smyšleného řádu Ordo Novi Ordinis, jenž mají pro uvozující kapitolu z hlediska atmosféry a tématu základní význam.
Stančíkovy použité propriety, jako jsou bizarní vraždy upomínající na smrti světců, kulinářské zázraky, jako je například vepřová hlava pečená zevnitř, či ježek na cikánský způsob, ale i netopýří frikasé se šalvějí, nebo uzená panda a neustálé pití všemožných alkoholů i návštěvy různých hampejzů doslova naznačuje, že je kniha pouhou mainstreamovou až béčkovou knihou s dobrodružnou detektivní linií. Po hlubším ponoření do příběhu však čtenář postupně zjistí, že je plna různých žánrů a vlivů, jimiž se autor nechal ovlivnit.
I přes svoji ošemetnost je autorova ambice historické detektivní grotesky s přesahem skvěle dotáhnuta do konce. A to hlavně díky tomu, že i přes humor a lehkost, s kterou je příběh vyprávěn je hlavním nosným kamenem společensko-dějepisná erudice.
Petr Stančík napsal knihu, která svou opulentností a poetikou nemá v české literatuře přinejmenším posledních pěti let obdoby. Dá se číst, jako detektivka, literární bedekr po pražských hospodách a bordelech, ale i jako historický či fantaskní román. Autor se nezaobírá žánrovou čistotou a kupodivu to naprosto v pořádku funguje a o to více se stává jednotným jeho vlastní styl. Pro svoji pestrobarevnost a samotný název bude čtenáře vždy nejprve odkazovat k laciným žánrům. Při jeho čtení je však více než jasné, že by byla obrovská škoda ho takto škatulkovat, protože kniha nabízí mnohem hlubší a originální rozměr.


psáno pro literárně - kulturní časopis H_aluze
za recenzní výtisk děkuji nakladatelství

Podtitul: aneb převratné odhalení komisaře Durmana. Fantaskní román se odehrává v roce 1866, na historickém pozadí Prusko-rakouské války, a to v několika vzájemně se zrcadlících dějových i významových rovinách. Jeho ústředním t... více

Komentáře (0)