Vyhoďme ji z kola ven

recenze

Češtinářky (2022) / Pohy74

Dostalo se mi cti vyjádřit se ke knize Češtinářky - novému románu Veroniky Valíkové. Může vůbec plebejec hodnotit dílo literární aristokratky? Nejspíš ne, ale ve slavném Irvingově románu spisovatel Garp dává přečíst své rukopisy i uklízečce, a když se jí líbí, ví, že kniha bude mít úspěch. Touto optikou prosím nahlížejte na mou recenzi: Je psaná tak, jako kdyby literární fasádník přišel do luxusní restaurace a hrál si na světáka. Co taky jiného čekat od člověka, který literární kritiku považuje za celkem zbytečné odvětví lidské činnosti.

Nedělám si sebemenší iluze, že moje postřehy zde budou jakkoli validní pro širší čtenářskou obec. Někdo se s nimi může ztotožnit, jiný nikoliv. Někomu z vás se trefím do noty a někdo další si řekne, že jsem úplně mimo. A Veronika Valíková se z toho možná potrhá smíchy.

Tereza Trhlíková, hlavní postava Češtinářek, je rozvedená žena středního věku, která učí češtinu na elitním pražském gymnáziu a oplývá kolosální vášní pro literaturu. Každý máme nějakou tu úchylku a v případě Terezy je knihomolství asi tou nejméně škodlivou. Mnohem sebedestruktivnější je její záliba prosazovat svou vůli proti otrockému systému a pokřiveným autoritám, což neocení především ředitel Gymnázia Trnová Melichar, ale ani někteří kolegové z práce, kteří střet s větrnými mlýny ohledně českého školství buďto dávno vzdali anebo je již v zárodku převálcoval prostý strach o klidnou a pohodlnou existenci.

Ne tak heretickou katoličku Terezu, ta když si umane, že si zvolí mužské biřmovací jméno Pavel, musí být po jejím, i kdyby čert na koze jel. Terezin první biřmovací pokus ztroskotá na tom, že v zimě odmítne přijít do kostela v silonkách: "Jako že si dva měsíce nevrznu, protože budu mít nastydlý úplně všechno?“ vyprskla jsem na šokovaného dominikána. „Já svýho gynekologa poslouchám a vím, co by mi na ten nesmysl řekl. Obiřmujte si klidně moje silonky, jedny vám pošlu! Poštou!“

Svérázná kantorka neopětovaně miluje svého gynekologa zvaného Čaroděj a léta za ním dochází do ordinace ke zpovědi a psychoterapii v jednom. Proč to pro Terezu Čaroděj dělá, pro mě není dostatečně zřejmé, ale možná jsem pouze při čtení cosi přehlédl. Každopádně by Čaroděj, onen buldozer ženských srdcí, zasloužil trochu hlubší pozornost, vzbuzuje totiž zvědavost.

To samé bych řekl o vztahu Adama a Heleny, která je nejmladší sestrou Terezy a "přebere" jí bývalého manžela. Prapodivné partnerské kotrmelce na nás v dnešní době vyskakují i z konzervy, to je sice téma na samostatný román, ale i tak je škoda, že si autorka na Helenu s jejím ex neposvítila malinko víc.

Zato si dokonale pohrála s literaturou; Češtinářky jsou v tomto ohledu kniha pro labužníky. Fajnšmekři si opravdu pošmáknou a stránku po stránce žasnou, jaká je Tereza alias Veronika živá encyklopedie písemnictví. Její studenti jsou sice na můj vkus trochu přemoudřelí a do učiva až podezřele zažraní, ale kdo ví: od mých gymnaziálních let se přece jen mnohé změnilo.

Trochu se jenom obávám, že průměrného čtenáře Tereziny znalosti a úvahy až tolik neoslní, a nabízí se i otázka, zda tím netrpí příběh. Tereza filozofuje v míře vrchovaté, podobně jako některé postavy v dílech Kundery nebo Dostojevského. A jestliže v románu Fjodora Michajloviče filozofuje i vandrák v putyce nebo hospodyně v domácnosti, je to někdy až obtěžující, popřípadě úsměvné.

Čímž nechci říct, že jsem si Terezu Trhlíkovou i přes její intelektuální exhibice neoblíbil, naopak. Tereza je mi značně sympatická, poněvadž se mi podobá svým naivním odporem proti skutečným i domnělým nepravostem a křivdám, což jak mě, tak románovou češtinářku přivádí do permanentních problémů vedoucích k neurolu, návštěvám čarodějů a ve finále až k sociálnímu vyloučení. Jen by to podle mě chtělo trochu ubrat s tou všudypřítomnou akademičností.

Přestože próza Veroniky Valíkové je spíše pro náročné, kniha se čte jedním vzdechem a něco si v ní najdou i vyložení literární panicové. Autorka totiž v záplavě beletristických rozborů a hříček nezapomíná ani na člověčinu. Vždyť kolik z nás se dnes a denně pere se stejnými pocity jako Tereza?!: "Nikam nepatřím. Odevšad mě vyženou. Vždycky někde udělám kus práce a pak mi to seberou. V lepším případě mě jen vykoušou, v tom horším mě chtějí sežrat.“ Nebo na jiném místě při rozhovoru s bývalými studentkami: "Jen mě pobaveně pozorují, usrkávají víno a možná myslí na vlastní budoucnost. Jistě nadějnou, zbavenou deformujících odrazů zrcadlového bludiště, matrixů a jiných falešných atrakcí. Ale kdoví, možná si zítra půjdou koupit novou pušapku."

Román Češtinářky i přes veškerou skepsi zdaleka nekončí beznadějně. Tereza nachází nového životního kapitána a doufejme, že tentokrát konečně půjde o námořníka, který u ní pevně zakotví a s nímž setrvá na jedné lodi a bez úzkostí. Že ale půjde i nadále o plavbu proti hlavnímu proudu, na to v případném pokračování můžeme vzít jed. Díky Bohu za takovéto literární a hlavně skutečné hrdinky, protože jinak by se svět stal unifikovaným jak státní maturity od Cermatu.

Kamarádka a kolegyně Terezy, mírumilovná češtinářka Tonička a jedna z pravidelných návštěvnic babského potlachu v hospodě U Tří ježibab, v závěru knihy překvapí tím, že na stránkách celostátního deníku publikuje článek hrubě tepající české školství na pozadí despotických poměrů Gymnázia v Trnové. Ředitel Melichar "zlobivou" část učitelského sboru bombarduje vytýkacími a vyhrožujícími e-maily a přiděluje jim ponižující úkoly. Bossing a šikana jako vyšité.

Tereza si nese opravdu nelehký kříž. Rozvod s Adamem, tahanice o děti, zrada sestry, sváry v rodině. Ke všemu je od narození slepá na jedno oko. Napětí v Trnové by se dalo řezat motorovou pilou od Mountfieldu. Navíc jí ke konci chybí kamarádky češtinářky, svůdná zrzka Klára i moudrá Tonička.

Češtinářky nejsou zrovna optimistický román. Divný svět, který si v něm Veronika Valíková bere na paškál, je totiž charakterizován průměrností, slepou poslušností, byrokratickou absurditou a smrádkem ale teploučkem. Takovýto svět pak pronásleduje kreativitu, invenci a přemýšlivost. Jenže i když je Kombajn velice mocný, onu mašinerii tuposti nikdy nesmíme nechat v klidu, jinak nás čeká newspeak, Liga mladých udavačů a vaporizace neposlušných.

Autorka velmi zdatně demaskuje stádní rozměr společnosti, čemuž je potřeba se občas "vysmát", abychom se nezbláznili. A Češtinářkám se to povedlo na výbornou. Bez knih jako je tato by byl život k nevydržení. Na některé romány zapomenete s dočtením poslední stránky, ale Češtinářky ve vás zrají ještě dlouho jako víno nejvyšší jakosti.

---

Češtinářky Veronika Valíková

Žádný život není bez hrubky. Román z prostředí elitního gymnázia. Kdyby se Don Quijote pokusil svést souboj s českým školstvím, pokorně by se za pár hodin vrátil k větrným mlýnům. O tom je přesvědčená i češtinářka Tereza, jíž dě... více

---

Komentáře (1)

Přidat komentář

---