„Vzpomínky: právě ty definují, kým jsme. Bez paměti člověk přestává existovat.“

recenze

„Až budu v noci spát, z mé mysli se vymaže všechno, co vím dnes. Všechno, co jsem dnes dělala. Zítra se probudím, stejně jako jsem se probudila dneska. Budu si myslet, jsem ještě dítě. Že mám dosud celý život před sebou...“

Anotace:
Christine Lucasová trpí zvláštním druhem amnézie. Každé ráno musí čelit pohledu do zrcadla a nepoznávat svou vlastní tvář - od autonehody, při níž ztratila paměť, uplynulo už osmnáct let. Každé ráno ji cizí muž v její posteli přesvědčuje, že je jejím manželem, znovu se dovídá stejné podrobnosti: kde žijí, zda mají či nemají děti.
O její případ se zajímá ambiciózní doktor Nash, který Christine pomůže psát si deník. Christine zprvu nezná důvod, proč by měla své zápisky skrývat, ale den za dnem zjišťuje, že její muž před ní řadu věcí tají. Je Ben trpělivým pečovatelem, který ji chce uchránit před krutou skutečností, anebo jí lže z jiných, zákeřnějších důvodů? Komu může důvěřovat žena, která každý den pochybuje i o své vlastní identitě?

„Vzpomínky: právě ty definují, kým jsme. Bez paměti člověk přestává existovat.“

Christine Lucasová je sedmačtyřicetiletá žena. Při autonehodě před osmnácti lety u ní došlo ke ztrátě paměti. Každé ráno se probouzí a neví, kým je, kde je a proč leží vedle cizího muže. Před zrcadlem se poté děsí svého obrazu. Myslí si, že je děvče v rozpuku mládí, či snad dítě, bydlící stále u svých rodičů. Dozvídá se, že muž, spící ve společné posteli, je její manžel Ben. Od svatby uběhlo již dlouhých dvacet dva let. Pro Christine je to však cizí člověk. V koupelně jsou kolem zrcadla vystaveny fotografie s popisky. Její minulost. Její a Bena. A takto probíhá každé ráno již dlouhých několik let.

Taktéž poslední listopadový den, kterým začíná náš příběh. Christine se probudí a opět je vyděšená situací, že si na nic nevzpomíná. Ben své ženě vše trpělivě vysvětluje jako každé ráno. Sám potom odchází do práce. Je zaměstnaný jako učitel. Během dne vždy Christine volá na mobilní telefon, který má v kabelce, jak se jí daří. Toho dne před odchodem do práce Ben Christine požádá, aby jim na večer sbalila zavazadla. Mají prý výročí a tak si udělají pěkný víkend mimo domov.

Po Benově odchodu do práce Christine v kabelce zazvoní telefon. Ben to není. Je to cizí muž, který se představí jako doktor Nash. Prý se s ním Christine stýká a pracují spolu na její paměti. Je neuropsycholog. Christine mu nevěří. Doktor Nash se ji snaží přesvědčit tvrzením, že má v diáři zapsané datum jejich schůzky. Christine vyhledá diář a vidí, že doktor má pravdu. Dovolí mu tedy, aby za ní přijel a odvezl ji do ordinace. Poté se dovídá, že veškeré schůzky s doktorem před Benem tají, protože on s další její léčbou nesouhlasí. Prý jí stejně nikdo není schopen pomoci a ona se tím jen znovu a znovu trápí. Doktor Nash před několika týdny navrhl Christine, aby si začala psát deník. Zapisovala si tam vše, co se za ten který den událo, na co si vzpomněla. Další den jí doktor zavolal, aby jí deník připomenul. Chris si tak mohla přečíst, co se jí minulého dne přihodilo. Christine ale nechápe, proč i deník před Benem zatajovala. Doktor Nash jí její zápisky vrací s tím, že mu je před několika dny půjčila k přečtení. Christine si na to pochopitelně nevzpomíná.
Po návratu domů si uvaří kávu a dá se do čtení svých zápisků. Vyděsí ji hned samotný začátek, na kterém je napsaná poznámka: NEVĚŘ BENOVI.

Postupně se Christine dovídá, že po autonehodě, která způsobila její amnézii, byla hospitalizovaná na psychiatrii a později ve Waringově ústavu. Jakmile se její stav stabilizoval a natolik zlepšil, aby mohla ústav opustit, vzal si ji Ben domů. Podle zápisků v deníku zjišťuje, že jí Ben neříká pravdu, že před ní spoustu věcí tají. Je to pro její dobro nebo jí chce ublížit? A kdo je cizí muž s knírkem, který se jí občas vynořuje v útržkovitých vzpomínkách? Měla někdy dítě? Má dítě? Byla opravdu spisovatelka? Napsala román? Bylo jejich manželství šťastné? A kam zmizela její nejlepší kamarádka?

Odpovědi na všechny tyto otázky se spolu s Christine dozvíte v jejím napínavém příběhu.

Kniha se velice dobře četla. Nepostrádala napětí, dokázala mě vtáhnout do děje. Pouze konec příběhu mi přišel tak trochu urychlený, v podstatě otevřený. Ale určitě můžu knihu doporučit k přečtení.

Než se vrátil domů, dospěla jsem k rozhodnutí, že se ho zeptám přímo, ale potom? Potom jsem to nedokázala. Připadalo mi to, jako bych ho vinila ze lži. Promluvila jsem co možná nenuceně. „Bene?“ oslovila jsem ho. „Čím jsem se živila?“ Vzhlédl od novin. „Měla jsem nějaké zaměstnání?“ „Ano,“ odpověděl. Nějakou dobu jsi pracovala jako sekretářka. Krátce potom, co jsme se vzali.“ Snažila jsem se, aby se mi netřásl hlas. „Opravdu? Víš, mám takový pocit, že jsem chtěla psát.“ Složil noviny a věnoval mi veškerou pozornost. „Žes chtěla psát?“ „Ano. Rozhodně si vzpomínám na to, že jsem jako malé dítě milovala knihy. A připadá mi, že si matně pamatuju, jak jsem chtěla být spisovatelkou.“ Natáhl se přes jídelní stůl a vzal mě za ruku. Zdálo se, že má v očích smutek. Zklamání. Taková škoda, jakoby říkaly. Smůla. Doufal jsem, že se o tom nikdy nedovíš. „Určitě ne? Já myslím, že si vzpomínám...“ Nenechal mě domluvit. „Christine,“ řekl. „Prosím tě, to jsou jenom tvé představy...“

„Jednoduše ten nejlepší debut, jaký jsem kdy četla.“ (Tess Gerritsen)

Vzpomínky: právě ty definují, kým jsme. Bez paměti člověk přestává existovat. A právě takto žije Christine, která po autonehodě ztrácí paměť pokaždé, když usne. Každý nový den je pro ni první a zároveň poslední. Její manžel Ben jí... více

Komentáře (0)