Zatmění

recenze

Zatmění (2023) / Rasttea

Za možnost spolupráce děkuji Albatrosmedia.
Mé první setkání s Jo Nesbøem v knižní podobě. Sněhuláka jsem viděla ve filmovém zpracování, tudíž jsem věděla, do čeho jdu a že si autor nebere žádné servítky. Čtivost mě nezklamala. Přirovnala bych to s dobře rešeršovaným pozadím příběhu a čtivostí autora Lee Childa. Rozdíl je v tom, že u Jacka Reachera čtenář ví většinou celkem brzy po kom Reacher půjde a zajímá ho, jakým způsobem záporáka/záporáky Reacher dostane. V případě příběhů Harryho Holea je to o něčem jiném. Tady je čtenář do poslední chvíle schválně autorem strategicky odváděn ze stezky, v příběhu se prolíná několik postavových propletenců a čtenáři je viditelně podávána částečná informace, kdy na závěr nevěřícně kroutíme hlavou, jakýže to scénaristicky-dějový oříšek na nás autor přichystal. Knížka není nic oddechového, Jo se nebojí dotknout se náročných témat. Postavy a příběh vám zůstává v hlavě a chcete co nejdříve zjistit, jak se zauzlenec rozplete a jestli odhadujete zláče správně. A jako třešničku na dortu Jo do příběhu elegantně naservíruje semínko pro příští detektivní případ Harryho.
Jo rozepsal velkou škálu charakterů, hlavní hrdina není žádný svatoušek, má na krku vymahače, prožil si peklo, na světě mu toho proč žít moc nezůstává, chce se upít, ale stále má svou integritu, svůj brilantní úsudek, své znalosti a zkušenosti, které z něj činí nejlepšího soukromého detektiva, který je jedinou možností jak případ vyřešit. Dá dohromady skromný tým zkorumpovaného policisty, psychologa, který umírá na rakovinu a bývalého taxikáře, prodejce drog. V tomto případě je nejenom čas největší nepřítel, ovšem stejně tak policejní oddělení, pro které by byla ostuda případ vražd nevyřešit a stejně tak jsou Harrymu a případné oběti v patách krvechtiví a senzacechtiví redaktoři a čtenáři novinových plátků.
Případ se mi líbil a uvažuji o tom, že bych si přečetla předcházející případy Harryho. Trošku mě osobně vadí styl, kdy vědomě a bez skurpulí autor naznačí například nastalý rozhovor, ve kterém se dotyční baví, abychom my čtenáři zjistili obsah až posléze v rámci autorova načasování. Já to respektuji, a celkem jsem si vždy i řekla no tak to jsem zvědavá, co zase vymňoukli, tak se to dozvím později. Ovšem při častějším využívání takovéhoto stylu by mě to asi přestalo bavit. Proto například Lee Child a Reacherovy příběhy mě nikdy neomrzí číst. Ale na to mám Jo Nesboa až příliš málo načteného. A i přesto mohu vřele doporučit.

Měsíc se zalévá krví. Třináctý případ Harryho Holea. Harry se vrací domů z Los Angeles, kde se marně snažil upít se k smrti. V patách má vymahače dluhů a před sebou vraždu dvou mladých žen. Ze zločinu je obviněn známý realitní ... více

Komentáře (0)