Žena s mateřským znaménkem

Téměř dokonalé vraždy. Detektivové nenacházejí žádný vztah mezi dvěma mrtvolami, stejně brutálně zavražděnými, a pokud, tak nijak neprůkaznou. Dlouho se jim nedaří postoupit v případu dále, pohnout se z místa. Když se podaří narazit na pravděpodobnou spojitost, vypadá to, že budeme mít další oběti. Podaří se týmu Van Veeterena včas zasáhnout?

Co musím pochválit, je bohatá slovní zásoba a vtipně použité a vymyšlené fráze. No řekněte "Den se vlekl jako tuleň v poušti", používají neotřelá a nová spojení. Komisař je skvěle ironický a jeho hlášky jsou promyšlené, žádná suchá a nudná ironie.

Příběh není rozhodně žádné velké drama, to od knihy ani nečekejte. Jde o klasickou detektivku, kde se zaměřují spíše na přemýšlení, rozebírání a detaily kolem, než napětí a akční vyvrcholení. Závěr je vlažný, ale docela nečekaný, takže mu to nakonec na kvalitě neubírá.

Oproti krimi, co znám, zde řeší případ velmi pomalu. Od první vraždy uplynuly tři týdny a komisař oddělení stejně dá na víkend volno. To je docela neobvyklé, byla jsem z toho trochu zmatená, chvílemi to vypadá, že případ vlastně vůbec nechtějí vyřešit.

Líbilo se mi, že jsou zařazeny kapitoly i z pohledu vraha, dozvíme se o pohnutkách, přípravách, vidíme psychologii, co se za tím skrývá. Chvílemi jsem vrahovi skoro i fandila, tento pohled byl popsán opravdu dobře.

Nakonec ale všechno dobře dopadne, rozuzlení dostaneme, vysvětlení dostaneme. Příjemně si počteme, sice si nekoušeme nehty nervozitou, ale hlavní myšlenka a pointa je rozhodně použitelná.

Dva muži jsou mrtví. Zemřeli stejným, brutálním způsobem. Oba byli zasaženi čtyřmi výstřely – dvěma do břicha a dvěma do hrudi. Není pochyb o tom, že v obou případech jde o stejného pachatele, ale inspektor Van Veeteren a jeho lid... více

Komentáře (0)