Život teenagera není vždy procházka růžovou zahradou...

recenze

Leonard má zrovna narozeniny, nechystá se na klasickou narozeninovou oslavu, ale chystá se na něco úplně jiného - v batohu má nacistickou pistoli po dědečkovi, kterou se chystá použít k zabití svého bývalého nejlepšího kamaráda a pak chce zabít sebe, ale ještě předtím se chce rozloučit se čtyřmi lidmi na nichž mu záleží - sousedem Walterem, spolužákem Babakem, s učitelem na střední škole herr Silvermanem a s Lauren, což je dívka kterou miluje. Všechny je chce naposledy vidět a chce je obdarovat posledními dary.

Hlavního hrdinu Leonarda by mnozí označili za podivína, vymyká se normálu, není jako jeho vrstevníci, což z něj dělá terč. Netouží dostat lepší známky či se vetřít do přízně učitelů, chce si odbít svůj poslední den a skončit ze svým životem a životem jeho spolužáka. S každou kapitolou se čtenáři odkrývá malý střípek z rozbitého zrcadla, který poskládá až na samotném konci. Sem tam narazí čtenář na dopis z budoucnosti, který se objevuje mezi kapitolami, při prvním se čtenář musí zamyslet nad tím, co má tohle znamenat! Na což samozřejmě přijde, jen tomu chce dát šanci a čas. Co vidím jako nevýhodu jsou poznámky pod čarou, protože to trochu odvádí pozornost od čtení samotného příběhu navíc těch poznámek je tam poměrně dost, nedávno jsem podobný styl měla možnost vidět v knize od Johna Greena, Příliš mnoho Kateřin, ale tam to nebylo v takovém měřítku. Na jednu stranu to odlišuje knihu a styl psaní od jiných, což se také počítá.
Hlavní hrdina Leonard je dle mého velmi zajímavá postava, kterou čtenářům Quick představil a v průběhu příběhu odhaluje jeho další stránky, pro někoho je možná Leonard otravný, ale já bych to s ním tak špatně neviděla. Leonard není zdaleka poslední zajímavou postavou, protože se tu objevuje i soused Walter se kterým Leonard sleduje filmy s Bogartem, který také stojí za zmínku a pak samozřejmě pan učitel herr Silverman, kterého má Leonard moc rád, který dle mého mohl dostat trochu víc prostoru, ale na jednu stranu je to příběh Leonarda, tak je logické, že další postavy jsou na druhé koleji.

Styl psaní v ich formě dodává příběhu tu správnou dávku autentičnosti stejně tak musí čtenář obdivovat samotné dílo. Román Matthewa Quicka je nutno brát smrtelně vážně. Jedná se o čtení pro mladší čtenáře...údajně, nevím jestli se to rozhoduje na základě toho, že hlavní hrdina je studentem střední školy či podle čeho, ale i když bych si přála, aby ho četli mladší děti, myslím, že to nebude jejich vyhledávaná četba, což je hrozná škoda. I když přiznávám, že to asi není kniha pro každého, ale měla by být.


Přiznávám, že tohle bylo moje první setkání s Quickem, protože jsem Terapii láskou nečetla, ale přesto mě anotace tohoto románu nalákala natolik, abych si knihu pořídila, i když jsem tak docela nevěděla do čeho jdu. Matthew Quick mi svým románem dokázal vyrazit dech, příběh je jedinečný, dojemný, vtipný a také krutý stejně jako život sám. Téma o kterém neslyšíte denně, i když byste měli. Quick si mě tímhle románem získal a jak je psáno na obálce "Takové knihy, jako je ta Quickova, jsou nutností. "

Právě dnes má Leonard Peacock narozeniny. Dnes si do batohu k učebnicím přibalí P-38, pistoli nacistického důstojníka, kterou zdědil po svém otci, a zastřelí svého bývalého nejlepšího kamaráda a potom i sebe. Už se nemůže dočkat. ... více

Komentáře (0)