Když jsem si Tegmine poprvé potěžkala v rukou a na obálce si hned nad jménem autorky přečetla miniaturní popisek young adult, mé vnitřní já se začalo třepat. Znám to já, znáte to vy, známe to všichni, s debuty jsme my čtenáři vždycky opatrnější. O to větší stud mě popadl, když jsem zjistila, že můj prvotní dojem byl zcela chybný – autorka již dříve vydala dvě knihy o Sisi, rovněž jednu o Markétě Přemyslovně. A ten prokletý debut? Ten si Soňa Sirotková odbyla už v roce 2008. A to byl přesně ten okamžik, kdy jsem se začala na knihu těšit.

Tegmine je ryze česká kniha, která nás zavede až na mytickou Šumavu (v souvislosti s tímto příběhem ji snad ani jinak nelze popsat), kde se dívka beze jména vystupující pod zkratkou Vroni snaží rozpomenout, co je vlastně zač. Tajemná a pošmourná atmosféra jen podtrhuje její bezradnost, není to však slůvko jednotvárnost, jež by mělo vystihovat její nejbližší budoucnost. Jedna bouře, autonehoda a tajemný cizinec s její fotkou a napsanými souřadnicemi jsou teprve začátek.

Pochopila, že to jsou souřadnice. Její fotka a souřadnice. V šoku hned netušila, co udělat. Vracel se. Rychlým pohybem tedy vytrhla list, zmačkala ho a nacpala do kapsy u bundy. Třesoucíma se rukama tápala u svítícího faxu a zklidňovala dech. Nasedne a uvidí, že mu svítí fax! Co bude následovat?

Navzdory mým průběžným očekáváním měla Vroni předurčenou úplně jinou dějovou linku, než jsem čekala. Nebudu lhát, když se projevily první náznaky, že se bude jednat o další paranormální romanci s upíry a čtením myšlenek, nějakou dobu jsem na knihu ani nesáhla. Zábavná byla ta chvíle, kdy jsem přišla na to, že nedostatek originality je možná to poslední, co by mě mohlo trápit. A když to zhodnotím zpětně, ano, opravdu to bylo něco jiného, než jiné žánrovky. Obzvlášť ty, co se k nám dostávají ze zahraničí. Česká jména, plné nasazení prostředí Šumavy a konečně naprostá ztráta identity. Upřímně, moc ráda bych vám teď něco vyspoilerovala, ale jelikož je to proti mým zásadám, budete si muset vystačit s tím, že si Soňa Sirotková ve své hlavě nosí zajímavé nápady. bohužel, v této recenzi nezůstaneme jen u kladů.

Byť jsem se opravdu snažila, k postavám jsem si nedokázala vytvořit žádný hlubší vztah. Co pro mě dělá beletrii beletrií a ne populárně naučnou literaturou, jsou ztotožnitelné postavy. Pokud někdy získám dojem, že charaktery těchto postav jsou utvářeny událostmi a ne naopak, na jedné straně jsou buď neurčitě vykreslené vedlejší charaktery, nebo téměř až stereotypně „tvrdohlavá“ hlavní hrdinka, která jako by kromě vysokého IQ a dobrých matematických schopností měla jen tento povahový rys, automaticky ji škatulkuji do té druhé kategorie. Nutno poznamenat, že některé tam patří víc než druhé, Ruta Sepetys by mohla jít příkladem.

„Víš, co se říká, že tu v hloubce žije?“
„To bych teda rád věděl,“ usmíval se na ni náhle shovívavě.
Trošku škobrtla a ztratila rovnováhu.
‚No, říká se, že v hloubce, tam, co jsou zaplavené domy, žijou opravdu velký sumci. Až čtyři metry. Viděli je. Víš, turisté, co sem jezdí si prý od jistý doby dávají dobrej pozor na svý psy. Vlastně i na sebe.“

Dialogy často skřípaly, jediné postavy, u kterých jsem zaznamenala i jiné odstíny, než černá/bílá, byla Vroni a Ben. Nápad byl, jak už jsem řekla, originální, ale nedostatečně rozpracovaný. Což je hlavní potíž, se kterou jsem se celou dobu potýkala – kniha by zasloužila znovu projet, někde přidat, jinde ubrat a hlavně překontrolovat. Ne, nemluvím jen o pravopisu, ale i slovosledu. Zájmena ji/jí jako by si ze čtenáře dělala dobrý den a ačkoliv je z textu jasné, že autem jely dvě ženy, stejně se tam alespoň dvakrát našlo záměrné měkké i.

I přes uvedené prohřešky, si dovedu představit, že nenáročné čtenáře žánru young adult by příběh mohl bavit. Hlavním pohonem je bezkonkurenčně zvědavost – tu si držíte od začátku do konce. Kniha je tajemná, nepostrádá romantiku, ani napětí a ačkoliv mě by si už podruhé nezískala, jste to vy, koho teď možná zajímá. Pokud je váš zájem velký natolik, že zvažujete koupi, neměli byste zapomenout na book trailer přiložený níže.

---

Tegmine Soňa Sirotková

Zdá se, že Vroni je na světě úplně sama. Nepamatuje si své jméno, odkud přišla, ani co se jí stalo. Nikdo ji nehledá. Vzpomínky se nevrátí po celý dlouhý rok v léčebně. A tak se lékaři rozhodnou pokusit se vrátit jí pamět tak, že ... více

---

Komentáře (1)

Přidat komentář

---