Vyhledávání v diskuzi
Filosofování pod starým mohutným dubem:
Dnes jsem v knihobudce ulovil jednu tutovku. Měsíční kámen od W. W. Collinse. Navíc ještě vydání z roku 1973, které jsem vyloženě chtěl. Potom jsem si ještě odnesl knihu Skythský jezdec a jiné novely Františka Kubka, protože Skytové patří mezi mé zájmové oblasti. Knihu jsem neznal, takže jsem netušil, jak velký bude mít časový záběr. Jako poslední jsem si přinesl Stíny jara a jiné povídky D. H. Lawrence, protože mě zaujalo zobrazení bájného ptáka Fénixe na hřbetu knihy. Jméno autora mi bylo povědomé, ale nespojil jsem si ho s všeobecně známým dílem Milenec lady Chatterleyové. Knihu zkusím a uvidí se. :-) - Zobrazit vlákno diskuze
Mnichovská zrada:
Dobré podoledne! Sobotní historické okénko, pokud bude zájem , může být i pravidelné!
Dopis Anny Jaroslavny, královny Francie, jejímu otci.
Dojmy z Paříže.
"Buď zdráv, můj milovaný tatínku! Píše ti, knížeti celé Rusi, tvoje věrná dcera Anečka, Anna Jaroslavna Rjurikovič, která je nyní francouzskou královnou.
A kam jsi ty mě hříšnou poslal? Do páchnoucí díry, do Francie, do městečka Paříže, tak neladného!
Říkal jsi: Francouzi jsou chytrý národ, ale oni ani kamna neznají. Jakmile začne zima, začnou topit v krbu. Z něj jsou saze po celém paláci, kouř po celé místnosti, ale není tam ani kapka tepla. Jen ruskými bobry a soboly se tady zachraňuji.
Jednou jsem zavolala jejich zedníky, začala jsem jim vysvětlovat, co to jsou kamna. Kreslila a kreslila jsem pro ně plány - nechápali vysvětlování, a tím to skončilo. „Paní,“ říkají, „to je nemožné.“ Odpovídám: „Nebuďte líní, jděte na Rus, u nás máme v každé místnosti dřevěného domu kamna, ne jako v kamenných palácích.“
A řekli mi: „Paní, nevěříme. Že v domě byla skříň s ohněm a že tam nebyl žádný oheň? Ne, ne! “ Přísahala jsem jim. Říkají: „Vy Rusové, jste barbaři, Skytové, Asijci, toto je takové vaše čarodějnictví. Podívej, paní, neříkej to nikomu kromě nás, jinak nás i s tebou upálí na hranici! “
A oni jedí, tatínku, víš co? Nebudeš věřit - žáby! I obyčejní lidé v naší zemi by se styděli vzít takové věci do úst, a u nich to jí vévodové a vévodkyně, a ještě si to pochvalují.
Jedí také kotlety. Vezmou kousek masa, potlučou ho kladivem, osmaží ho a sní.
Jejich byzantské lžíce jsou pro ně stále novinkou, a benátské vidličky nikdy neviděli.
Jednou jsem vzala a uvařila kuře pro svého manžela, krále Henrycha. On si přímo ruce olízal. "Ankor! - křičí. - Ještě!"
Já jsem mu připravila další. Znovu zakřičel: „Ankor!“ Řekla jsem mu: „Bude tě bolet žaludek!“ On: „Kes-kyo-se? - Co to znamená?“ Vyprávěla jsem mu o Klaudiovi Galenovi. A on říká: „Ty jsi čarodějnice! Podívej, nikomu to neříkej, jinak nás římský papež nechá upálit na hranici.“
Jindy říkám Henrychovi: „Dovolte mi naučit vaše šašky inscenovat Alexandreidu.“ On: „Co je to?“ Říkám: „Historie válek Alexandra Makedonského.“ - "Kdo to je?" Vysvětlil jsem mu Antisthena mladšího. Řekl mi: „Ach, ne-ne! To je nemožné! Jedna osoba nemůže dobýt tolik zemí! “ Pak jsem mu ukázala knihu. Znechuceně sebou trhnul a řekl: „Nejsem kněz, abych tolik četl! V Evropě neumí číst ani jeden král. Podívej, nikomu to neukazuj, jinak tě moji vévodové a hrabata rychle zabijí dýkami!“
Tak takový je tady život, tatínku.
A také k nám přišli Saracéni (Arabové). Nikdo, kromě mě, nemluví saracénským jazykem, královna se musela stát překladatelkou, vévodové a hrabata dokonce zuby skřípali. Nebojím se jich, moji Varjagové jsou stále se mnou.
Něco jiného je děsivé. Tito Saracéni vynalezli alkugl (arabsky - alkohol), je ještě silnější než naše domácí pálenka a medovina, natož polská vodka.
Proto ti píši, tatínku, píši, aby tohoto alkuglu nepřišel do Ruska ani jediný sud. Není od Boha! Jinak to bude smrt pro ruského člověka.
Ukláním se ti na rozloučenou, jsem tvoje věrná dcera
. - Zobrazit vlákno diskuze