Řecký člověk a jeho svět přehled

01.06.2021

„Malování je poesií, která mlčí, poesie je malbou, která mluví.“ (Simmónidés)

Oproti ostatním dílům série, které jsem zatím četla (středověk, renesance a romantismus), je „Řecký člověk“ pojatý méně historicky a více filosoficky, literárně či antropologicky. Kromě toho se nesoustředí na jednotlivé lidské typy (otrok, rolník, měšťan, žena, ...), jak je v sérii zvykem, ale spíš na fenomény (válka, symposion, náboženství, vnímání venkova, hospodářství, domácí život, recepce umění, demokracie a dospívání). Což není špatně, ale z předchozích dílů jsem si odnesla mnohem ucelenější obraz tehdejších společností. I tento ovšem dodržuje formu antologie, a to velice francouzské – čili totálně anarchistické. :D Některé příspěvky tudíž mají poznámky, jiné nikoliv, a jeden dokonce zařazuje i textovou přílohu (za což autora v žádném případě nekritizuji, naopak!). Přispěvatelé se liší i metodologií a, samozřejmě, kvalitou.

Za absolutně skvělou bych označila stať „Homo domesticus“, která se v podstatě zabývá rolí žen v řecké kultuře pomocí literární analýzy, navíc pojaté značně filosoficky a s přesahy do srovnávací antropologie – jednoznačně paráda. Společně s „Divákem a posluchačem“ (který mj. obsahuje zajímavý rozbor tragédie jako žánru na pomezí – tyrannidy a demokracie, ústní slovesnosti a literatury, mýtu a filosofie/vědy) a s „Člověkem a bohy“ mi umožnil podívat se na známá fakta z úplně jiného úhlu, pochopit je hlouběji. Autor prostředně jmenované stati třeba vysvětluje, že Eurípidovy „Bakchantky“, třebaže jsou oslavou extáze, nepůsobily na diváky až tak šokujícím způsobem, jelikož se hrály v rámci, který kontrastoval s obsahem a mírnil jejich dopad. Konkrétně řečeno: hra o vyšinutí z řádu a uražení Dionýsa se inscenovala počestným občanům během náboženských slavností, takže obecenstvem úplně neotřásla a nerozdrtila je.

I v ostatních statích je řada zajímavých faktů (kojné omývaly spartské děti vínem, protože ty slabé dostaly při zchlazení křeče, a tak se odlišily od silných) i interpretací (když řecký autor blahořečí míru, nelze to pokládat za „pacifismus“, jelikož Řek na něj nahlíží jen jako na malou odměnu za válku). Jediný text, který se mi nelíbil, byly „Formy společenství“. Autor se v nich zabývá jen dějinami symposií – takže zkoumá socialitu formou případové studie –, což se podle mě do takto obecné antologie nehodí. Mnohem víc mě ale štvalo, že pokládá všechny Řeky, kteří se od polis kriticky distancovali, za asociální magory. Dokonce nazval pýthagorejské pojetí čistoty „zvráceným“ (roztomile výstřední ano, ale „zvrácené“? vždyť pýthagorejci byli takoví učení, hodní skoro-buddhisté! prostě miláčci!). A celkově mám dojem (možná se ale pletu), že autor byl marxista naprosto neochotný tolerovat výjimky z obvyklých forem sociality... a že za „ideální polis“ pokládá Severní Koreu. xD

06.02.2021

Zajímavě zpracováno, dává poznat také dějiny každodennosti. Doporučuji!