Dějiny Irska přehled

09.03.2024

Knihu jsem přečetl celou, i když musím poznamenat, že většinu titulů z této edice vnímám spíše jako (svého druhu) encyklopedie, do kterých čas od času nahlédnu. Můj zájem o historii je směřován zejména k dějinám středověku a raného novověku, takže těch pár desítek stran, které výše zmíněná období popisují, slouží skutečně pouze jako odrazový můstek k další četbě. Souhlasím s komentářem uživatele Igor1311, že starší historii je v edici věnován poměrně malý prostor. Jak je v knize trefně napsáno, první část je zajímavá pro studenty historie a druhá část (zhruba od poloviny 19. století) zaujme spíše studenty politologie. Každopádně, kniha stojí za přečtení a určitě se k některým jejím částem budu příležitostně vracet...

09.03.2024

Dějiny Irska jsou první kniha edice, která se mi dostala už před mnoha lety do ruky. Jsou to dějiny národa, který si v průběhu své existence užil svoje a obávám se, že patří k těm v Evropě nejvíc „postiženým“, v tomto případě sousedstvím s Anglií a později Velkou Británií. Kniha je zpracována podobně jako Dějiny Velké Británie více autory, každý z nich se věnoval relativně krátkému úseku, na který se v rámci svého zaměření specializuje. Přesto je kniha konzistentní, je napsána věcně až chladně, se zřetelným odstupem a je spíš jakýmsi úvodem do dějin Smaragdového ostrova. Popisuje, ale nehodnotí ani nevysvětluje. To autoři nechávají na čtenářích.

Je zvláštní, že Keltové (Galové) ještě na počátku našeho letopočtu obývali docela velkou část našeho kontinentu, ale v současnosti jsou Irové jediným národem galského původu, který má svůj vlastní stát. Popírají přitom teorii, že jedním z nejzákladnějších znaků národa je jeho jazyk. Jazyky skandinávských národů jsou podobné, Jihoslované používají skoro stejný jazyk, byť se ho po devadesátkách snaží často až směšným způsobem odlišovat od nepřátelských sousedů. Jenže 97% Irů nemluví irsky, ale – anglicky. I přes dvojjazyčné nápisy a výuku "gaelic" ve školách. A je to národ, který má s Židy a třeba Armény společné to, že mnohem víc Irů, nebo lidí irského původu žije mimo ostrov. A dodnes jich je na rozděleném ostrově méně, než jich bylo v půlce 19. století.

Irové si asi uchovali nejvyšší procento galských genů, ale k nim se postupně přidávaly další a další, vikingské, pak normanské, anglické a také skotské. Bohužel, nejednalo se o žádnou mírovou koexistenci, ale o násilné pronikání, které ničilo původní keltskou kulturu a zvyky, kulturu národa, který patřil k prvním křesťanským národům v Evropě. Člověku vyrazí dech, když se dozví, jak si anglický král Jindřich nechal od papeže Hadriana vystavit bulu, že Irsko bude dobývat, aby ho uvedl do lůna katolické církve. A to několik století po působení svatého Patrika. Jen co Irové jakž takž vstřebali nájezdy Vikingů, objevilo se nebezpečí a ohrožení, které v jistém slova smyslu existuje dodnes. Nejdříve to byli normanští baroni, které si ale někdy také zvali irští velmoži, kteří v zemi bez centrální autority neustále vedli vzájemné války. Jindy Normani přicházeli sami a bez pozvání, protože angličtí králové se velmi brzy prohlásili za pány Irska. Ve středověku ale svoji moc neuplatňovali nijak důrazně, i když zásadním způsobem ovlivnili další vývoj a zvyklosti na ostrově.

Jenže i přes reformaci za Tudorovců zůstali Irové věrnými katolíky, protože podobně jako později v rozděleném Polsku představovalo katolické náboženství součást národní identity. Během občanské války v Anglii se Irsko stalo předmětem brutálního útoku a bylo vystaveno genocidě. Vyvražďování celých měst a vesnic se stalo za Cromwella běžným postupem, stejně jako masová kolonizace Ulsteru protestanty ze Skotska.

Během 18. a 19. století byli katoličtí Irové neplnoprávnými osobami. Katolictví bylo v Británii stejným cejchem jako židovská hvězda později za nacistů. Je zajímavé, jak Irové na svém náboženství tolik lpěli. A to i přes povinnost dotovat anglikánskou církev. "Přeběhlíků“ bylo málo. Od této doby byli Irové ze strany Britů považováni za méněcenné. Peripetie vývoje, který vedl během 19. století k alespoň formálnímu zrovnoprávnění ale nezměnil nic na přezíravém přístupu Britů k nim. Kromě zrovnoprávnění byla i zásadním problémem otázka vlastnictví půdy. Té, které se zmocnila britská aristokracie a kterou jejich potomci místním za velmi nevýhodných podmínek pronajímali. Přitom tento nesporně spravedlivý požadavek byl v britském parlamentu i společnosti považován za něco naprosto nepatřičného a nepřijatelného. Irové měli zůstat sluhy a nádeníky. Do toho přišla v půlce století další rána – osmiletý hladomor v důsledku epidemie plísně brambor, jehož děsivými důsledky bylo úmrtí 1 a půl milionu a emigrace v počtu 2 milionů osob. Pomoci se ale těmto poddaným královny Viktorie nedostalo prakticky žádné. Možná, že se na to celé Britové dívali tak, že čím méně Irů na ostrově zůstane, tím menší "problémy" s nimi budou mít.

Během bojů o nezávislost Irska vytvářeli Britové obraz Irů jako věčně rebelujícího národa a později i národa teroristů a vrahů. Jenže byli to Britové, kteří opakovaně prokazovali svoji vyspělost a humanismus, když potlačovali rebelie na ostrově. Například o Velikonocích 1916. Jeden z povstalců, odsouzených k smrti, byl zraněn a nemohl stát. Britové ho přivázali k židli, aby ho mohla popravčí četa odstřelit.

Bohužel do období nezávislosti vstoupilo Irsko na krku s občanskou válkou mezi těmi, kdo se spokojili s nakonec Brity poskytnutým statusem dominia a pod tíhou okolností museli oželet šest severních hrabství a těmi, kdo chtěli bojovat za osvobození a sjednocení celého ostrova a vyvázání se z jakékoliv závislosti na Británii. Teprve po této válce, která stála život jednoho z nejvýraznějších bojovníků za nezávislost Irska M. Collinse vznikla IRA, jak ji známe dodnes. A v občanské válce nesmiřitelný E. de Valera nakonec dovedl na přelomu třicátých a čtyřicátých let ke skutečné nezávislosti. Jenže Britové dodnes okupují severní část ostrova pod falešnou zástěrkou severoirské státnosti. Obavy o osud protestanské většiny na severu, která by se stala menšinou v rámci sjednoceného ostrova a byla by údajně vystavena mstě ze strany katolíků mají zakrýt fakt, že by tato protestantská většina v rámci Ulsteru o svá dodnes neformálně fungující privilegia přišla.

Brutální teror na ostrov přinesly především nejrůznější ozbrojené formace z Británie, čímž nechci omlouval činy IRA. Tento nepřirozený a nespravedlivý stav trvá dodnes. Už to bude pomalu devet set let, co se předkové dnešních Angličanů u irských břehů objevili. A pak že je svět lepší a spravedlivější. I když Irská republika patří podle statických údajů k blahobytným státům, Irové se těch svých „Sudet“ ne a ne domoct.