Moudrá krev přehled

09.01.2025

V opravdu krátkém čase se mi Flannery O'Connor objevila před očima hned třikrát: v textu písně Nicka Cavea, v eseji otce Gallaghera a v rukou jedné z postav brutálního filmu Tři billboardy kousek za Ebbingem. Takže (přestože nejsem lovec znamení a náznaků) jsem naznal, že je mi sdělováno, že se mám o autorovi něco víc dozvědět a třeba si i něco přečíst (první co jsem se dozvěděl bylo, že je to autorka :-). Na román Moudrá krev došlo namátkovým výběrem. Soudě podle zdejších komentářů je paní Flannery silnější v povídkách, ale mě hodně oslovila i zde, jakkoli brodit se vším tím morálním úpadkem všech postav nebyla zrovna snadná věc. Kafkovskou bezvýchodnost i fuksovskou neuchopitelnost dokázala napsat moc dobře, i když nejspíš od ani jednoho nic nečetla a také její východiska jsou asi zásadně jiná.

Hazel Motes mi připomínal Ježíše z úvodu Posledního pokušení, konkrétně tu scénu hned na začátku, kdy jako tesař vyrábí kříže pro ukřižování svých spoluvěrců. Nebo starozákonního proroka Jonáše, který místo do Ninive směřuje právě opačným směrem do Taršíše. Jo, stejně jako obě zmíněné biblické postavy, i Hazel cítí povolání k tomu, být Božím nástrojem, ale ten úkol ho děsí a vykolejuje. Je strašné upadnout do rukou živého Boha, píše novozákonní teolog v listu Židům, protože ví, jak těžké je pro člověka před Božím pohledem obstát. Proto Hazel (stejně jako Jonáš a Kazantzakisův tesař) volí útěk, odvrácení se od svého úkolu, v nějaké naději, že když Bůh uvidí, že si vybral špatně, tak už ho nechá na pokoji. A tak hlásá pravý opak Kristova milosrdenství, dokonce zakládá „Církev bez Krista“. Jeho odhodlání setrvat ve svém vzdoru až do vlastního zničení by bylo snad i úctyhodné, pokud by nebylo tak smutné sledovat něčí dobrovolnou sebedestrukci.

Pokud autorka chtěla vykreslit stav člověka, který je bez přijetí Boží milosti sotva víc než červem, pak se jí to povedlo znamenitě. I žánr k tomu sedí: absurdita a groteskno ukazují svět, který postrádá smysl a řád – a právě absence smyslu a řádu je to, co padlého člověka čeká, když ve svém tápání nezvedne oči vzhůru (tak tedy alespoň já chápu to, co si myslím, že chce paní Flannery říct). Groteska zde ale není klasickou groteskou – lehkost, s jakou se zde lidé mrzačí a dokonce umírají, se mi zdá vylučovat uvolňující smích jako reakci na přečtené.
Působivé také bylo vyobrazení „dominového efektu hříchu“. Zlo plodí další zlo, necitlivost plodí necitlivost, krutost zažitá se promění v krutost vykonávanou. Vyžaduje velkou sílu se tomu postavit, zastavit to perpetuum mobile a snad dokonce proměnit nenávist v lásku. Ve světě Moudré krve to lidé vydaní sobě napospas bez pomoci nedokážou.

Jediný román, který od autorky v češtině máme (druhý je přeložen do slovenštiny). Navíc zfilmováno: https://www.csfd.cz/film/4619-moudra-krev/prehled/