Malí bohové (limitovaná sběratelská edice) přehled

08.03.2025

Tato kniha mě moc bavila

10.02.2025

Je to až trochu otravné. Ano, komentář k beletrii obsahuje SPOILER. A to nejeden. Vlastně hodně spoilerů. Hned v prvním řádku.

Když v březnu roku 2015 Terry Pratchett zemřel, sešli se jeho přátelé a známí z České republiky a specificky nakladatelství Talpress na vzpomínkové akci – Trpasliconu. Ten den Jan Kantůrek, tlustý, starý, vousatý chlap klopící do sebe pro útěchu božkov, předčítal poslední stranu Malých bohů a zalykal se u toho pláčem. To je scéna, která už se mi z mysli nemůže nikdy vytratit. Je to scéna, kterou mám neodmyslitelně spojenou s touto knihou a je to jeden z důvodů, proč má pro mne tato kniha zvláštní význam, "Ještě zbývá tolik práce..." "ANO, VŽDYCKY ZBÝVÁ."

S knihami Zeměplochy stojícími mimo série je to poněkud obtížné. Lze je velice nemilovat a lze je zároveň považovat za nejlepší z celé Zeměplochy. (Slečna, do které jsem byl svého času zamilován ji považovala za jednu z nejlepších knih co kdy četla – další důvod, proč ke knize mám zvláštní vztah.) Rozhodně je fakt, že se mohou na jednotlivá specifika Zeměplochy soustředit poněkud komplexněji, než je typické pro standardní knihy ze série.

Tak i Malí bohové. O čem jsou, to je patrně dost patrné. Zajímavější je, čím jsou? Jsou legendou. Legendy se už dnes nepíší a jejich význam je už spíše zatemněn. Legenda je nicméně původně příběhem o světci, který za života rozmlouval z bohem, učinil zázrak a, většinou, po jeho smrti část jeho těla učinila další zázrak. Poslední atribut postrádáme – zázrak nicméně učinila Brutova duše, podařilo-li se jí, a nemáme důvod o tom pochybovat, převést Vorbise podruhé přes poušť. Takže ano, Malí bohové jsou legendou. Dalo by se argumentovat, že jsou vyloženě Evangeliem, ale to nechme stranou.

Každopádně v této knize autor pojetí bohů zeměplochy rozpracoval do nejmenších detailů. A je to fascinující pohled. Asi nejzábavnější mi přijde pragmatický ateismus filosofů. Jasně, to už jsme viděli i dříve, u filosofů to ale funguje tak nějak zajímavěji. Jak daleko jsou ty hory? Jo, bůh závějí (nebo jaký), je přežitkem nedůležitým pro tento svět. Samozřejmě i tržní kapitalizace bohů je skvělá. Sama představa církve, která ze svého středu vytlačila Boha je neuvěřitelná a děsivá. Nic z toho, samozřejmě, není originálním myšlenkovým konstruktem. Ale Pratchett v tomto smyslu funguje na podobné bázi jako Shakespeare. Jen málokdy vyplodí opravdu vlastní myšlenku, raději si bere cizí, starší a dává jim nové tváře. A Pratchett dovede i nejpodivnějším příběhům dávat neuvěřitelně citlivé a lidské tváře. Tak Bruta. Bruta je dobrý a je až neuvěřitelně dobrý. Ale když to čtete, vy prostě vidíte, že je dobrý. Nemůže to být jinak, je to samozřejmé a nezpochybnitelné, není na tom nic divného. Tak, jako je Vorbis, měnící všechny kolem sebe, ovšem kromě Bruty (a to je Vorbisova prohra), neuvěřitelně zlý. Ani to nemůže být jinak. Obě postavy by ze správně fungujícím vesmíru byly toliko karikaturami a my bychom se jim smáli pro jejich neuvěřitelnost. Ne v Zeměploše. Vedle Bruty a Vorbise je tu samozřejmě Om. Chtěli byste někdy potkat svého boha? Samozřejmě že ne, to není překvapivé. Ale když už se to stane, může z toho být patrně velice silný transformační zážitek. Hlavním tématem knihy je samozřejmě proměna. A je to krásná proměna. Z oddaného fanatika přes shelleyovsky titánského Prométhea (jakkoliv mi v hlavě zní píše Goethův Prométheus) až k bohu a člověku v jejich vzájemné potřebě a pochopení. Nejedná se o účelovou kritiku církve – jedná se o krásný obraz boha a člověka. Poutavý i pro ateistu. Tahle kniha je prostě neuvěřitelná.

A propos, Herbert Hart ve své knize Pojem práva pracuje, mimo jiné, s myšlenkou přibližné rovnosti lidí – podle něj jsou si všichni lidé od přírody víceméně rovní, prostě proto, že i nejslabší ženě stačí, aby nejsilnější muž usnul a ona se chopila své příležitosti. Po dočtení této knihy se člověk nemůže zbavit myšlenky, že se ve skutečnosti i Hartova mysl ubírala... ehm... ad testiculorum.