František Langer

Přidat do oblíbených Koupit knihy

česká, 1888 - 1965

Populární knihy

/ všech 63 knih
Proč nejsem komunistou
Proč nejsem komunistou
Periferie
Periferie
Jízdní hlídka
Jízdní hlídka
Bratrstvo Bílého klíče
Bratrstvo Bílého klíče

Nové komentáře u autorových knih

Proč nejsem komunistou Proč nejsem komunistou

„Jakkoli kniha vznikla v určité antikomunistické hysterii na začátku 1990, pravou sílu nabírá teprve teď. V době, kdy komunisté již jako historický relikt odešli z vlády a člověk by řekl, že je vše zažehnáno, ale není - v Eurovolbách se probudila opět temná síla a poslala tam naši reprezentantku z KSČM... Je šokující, fascinující a uchvacující, co 11 humanistů dokázalo vidět v komunismu už v roce 1924-1925, kdy odpovídali na anketní otázku v Přítomnosti. Vždyť v té době ještě nevznikl ani Stalinismus, naši komunisté se ještě ani pořádně nebolševizovali, ještě se ani André Gide nevrátil ze SSSR, nevypukl socialistický realismus, v době, kdy ještě odjížděli nadšenci zakládat komuny do Sovětského svazu. A o teroru 50. let zatím nikdo netušil, ani komunisté sami. A s touto malou zkušeností, jen s Marxovou teorií, Leninovou revoluční praxí a sotva drobného úkroku v podobě NEPu, tady Čapkové, František Langer, Ladislav P. Procházka, Fráňa Šrámek, Josef Kopta, Jan Herben, Jaroslav Kallab, jaroslav Kříženecký, Richard Weiner a Ferdinand Peroutka formulují své výtky proti komunismu s naprostou přesností a vyhmátnutím podstatného. Dovolím si pár ukázek: Karel Čapek: "Moje srdce je na straně chudých." "Poslední slovo komunismu je vládnout a nikoliv zachraňovat; jeho velikým heslem je moc a nikoliv pomoc." "Hladoví nechtějí vládnout, nýbrž jíst." "Chudí nejsou masa." "Živit chudého člověka sliby je okrádání chudého." "Nejdivnější a nejnelidštější na komunismu je jeho pochmurnost. Čím hůře, tím lépe." "Nehostinné a nelidské je klima komunismu; není střední temperatury mezi mrazivou buržoazií a revolučním ohněm; není nic, čemu by se proletář směl s požitkem a nerušeně oddat. Není na světě oběd nebo večeře; buď je to plesnivá kůrka chudého nebo žranice pánů". "Předpokladem komunismu je umělá a nebo úmyslná neznalost světa....Velmi lehko se řekne, že les je černý, ale žádný strom v lese není černý, nýbrž je červený a zelený, poněvadž to je obyčejná borovice nebo smrk..." "Nenávist, neznalost, zásadní nedůvěra, to je psychický svět komunismu. Lékařská diagnóza by řekla, že to je patologický negativismus. Dnešnímu světu není třeba nenávisti, nýbrž dobré vůle, shody a spolupráce." "Metoda komunismu je široce založený pokus o mezinárodní nedorozumění; je to pokus roztříštit lidský svět na kusy, které k sobě nepatří a nemají si co říci." František Langer: "Druhé, co mi brání, abych byl komunistou, je ta nevyvratitelnost, s jakou je rozhlašován.... Kdybych byl komunistou, byl bych věčně střízlivým, kritickým, snad i skeptickým, což není zajisté v rozporu s vírou, ale zač bych vyletěl ze strany ještě dřív než Trocký..." "Pak nejsem komunistou protože, že pokládám dnešní společnost za schopnou života a vývoje...." "A právě revoluce jest tím, proč nejsem, nemohu a nechci být komunistou. Má z ní příšernou úzkost. Vím, že v Evropě by byla mnohokrát horší než v Rusku, kde život měl jednoduchou, až primitivní strukturu." Ladislav P. Procházka: "Hledím na komunismus jako na starý sen a velikou naději lidstva. První jeho hlasatel byl Kristus...první obce křesťanské byly komunistické....Idyla prvních křesťanských církví zmizela, když křesťanství zvítězilo a začalo vládnouti..." Fráňa Šrámek: "Nebyl jsem komunistou ani za těchto prvních dnů revoluce; slyším raději slovo svoboda než diktatura; slovo člověk raději nežli masa; slova proletariát může být hanebně zneužíváno..." "Nejsem komunistou, odmítaje nebezpečné metody, jimiž komunismus hledí získávat stoupence svým cílům. Soudím, že znamená degradovati člověka..." "Komunistická revoluce nebude koneckonců souzena podle toho, zda učinila svět komunistickým, nýbrž zda jej učinila lepším a šťastnějším..." Josef Kopta: "Komunismus, jako učení o zespolečenštění výrobních prostředků a zrušení soukromého majetku, předpokládá k realizaci svých cílů zcela jiný lidský materiál, nežli jest ten, který dnes obývá svět." "Jak míní pozitivistická doktrína vyřizovati věci metafyzické, které nelze z člověka odstranit a s nimiž se sráží právě v Rusku na každém kroku?" Josef Čapek: "Komunismu má jen dva pytle, do nichž utřiďuje člověka. V jednom má proletáře, který se odtud vyhrne a udělá revoluci. V druhém je buržoa, který pak má být potlučen a vytlučen. Do tohoto druhého pytle hází tedy komunista všechno, co není organizováno ve straně a znamenitě si tím zjednodušuje život." "Nejsem komunistou, protože mám rád člověka, protože mám větší úctu a lásku k dílu než k jakékoliv moci." Jan Herben: "Komunism je možný jen při nepatrném sdružení lidí, vázaných k sobě láskou. Například je možný v rozvětvené rodině..." "Nikdy jsem se komunismu neposmíval. Ale zhrozil jsem se ho, když velekněz ruského bolševictví vyslovil zásadu, že velké ideji možno, ba i nutno obětovat třebas devět milionů lidí. Co Lenin podnikl, bylo šílenství a zločin. Komunism, jenž má organisovat lidstvo k bratrství, nemůže být vykupován řekami krve." Jaroslav Kallab: "Nejsem komunistou, poněvadž komunism v té formě, jak jej hlásá třetí internacionála, nepokládám za schopný, aby umenšil utrpení, ani aby zmnožil život účelnou prací, ani aby přemohl vládu pověr a egoismu ve společenském životě." "Nejsem komunistou, protože komunismu neuznává mravních sil život umožňujících a udržujících. Více než láska k trpícím pudí nenávist k těm, kdo podle jejich mínění má život příjemnější. Nenávist však může bořiti, nemůže však založiti společenského řádu." Jaroslav Kříženecký: "Nevěřím ve správnost komunistické teorie: že kolektivum je větší realitou než individuum....Individualizace jest základním a jedním z nejcharakterističtějším projevem života vůbec." "Nevěřím ve správnost komunistických ideálů: že by zestejnění lidí a potlačení tendence k individualizaci leželo ve vývojovém směru lidstva." "Nevěřím ve správnost praxe komunistické strany: strana jest nejméně povolána a schopná k této práci. Svou násilnickou ideologií praxe působí jedině negativně, destruktivně...."“... celý text
— Apo73

Pes druhé roty Pes druhé roty

„Poutavá kniha o legionářích v Rusku, kde hlavní roli hraje pes a jeho pán četař Sochor. Raf se narodil na Sibiři za polárním kruhem, pásl stáda sobů u Jakutů. Když jeho majitel zemřel při cestě na jih a s matkou ho rozdělili vlci, putoval na jih sám. V únoru 1919 se dostal k transsibiřské magistrále, kde si ho ochočil četař Sochor. Pes se od něj nehnul na krok, při hlídce našel nálož na kolejích nastraženou bolševiky. Za záchranu životů se stal oficiálně psem druhé roty a dostával příděly polovinu porce masa vojáka. Ve vlaku 1. pluku kromě psů cestovali i dva medvědi Míťa a Máša, dar pro Masaryka. Nejvíc mě zaujala scéna, kdy Raf lovil zajíce a zmeškal odjezd vlaku. Běžel ze všech sil a na poslední chvíli ho Sochor vtáhl dovnitř. Působivý je i souboj se zabijáckou dogou ruského důstojníka na nádraží. Dále se popisuje cesta do Irkutska, dále do Vladivostoku přes Bajkal, Mandžusko do Japonska, Singapuru, kolem Afriky, Suezem do Terstu. Většinu knihy ale Raf leží na podlaze teplušky a poslouchá příběhy legionářů, kterými si krátí dlouhou chvíli (např. jak snědli psa ruského generála, jak rozvědčík Mašín v převleku za prostého ruského vojáka získal informace o německých jednotkách v Kyjevě a okolí, jak staroch Pánek (přitom mu bylo 50 let) zajal svého syna - rakouského vojáka, vzpomínky na patero mrtvých hrdinů: plukovníka Švece, praporčíka Šešína, důstojníka Fajnora, praporčíky Všetičku a Ottu). V Irkutsku po legionářích stříleli ze zálohy, někdo střílel i po Sochorovi a trefil i Rafa, ten útočníka zardousil. Autor dle svých slov: tuto knihu věnuje dětem svých milých druhů, ruských legionářů, aby si v ní přečetly vyprávění o krásném psu a nádavkem poznaly několik příběhů ze života svých statečných tatínků. Výjevy ze psího života jsou určeny dětem, ale historky o legionářích jsou spíše pro dospělé, jelikož jsou plné drastických scén (např. legionář s ustřelenou půlkou hlavy se jen v podvlékačkách plazí ke trati nebo popis bolševického mučení). Děti by je měly přeskočit. Příběhy jsou doplněny úvahami o svobodě, vlasti, údělu člověka, o dobru v každém člověku. Jako úvod do legionářské problematiky jen doporučuji.“... celý text
— cori

Děti a dýka Děti a dýka

„Jednoznačně skvělá kniha v mnoha ohledech. Připomínání, co znamenala a kam vedla Mnichovská smlouva naši republiku, není nikdy dost a člověk skoro s láskou vzpomene reklamu s bábinkou, která na ni s takovým gustem plivla (výstava originálu Mnichovské dohody v letech 2008 - 2009). Sama bych neodolala. Ale ke knize: dějištěm dramatických událostí je malá víska v Čechách, která naplno pocítí tvrdou a nesmiřitelnou moc, jakou nás Němci oblažili v roce 1938 a která definitivně nerozdrtila český národ jen proto, že Hitler byl ve svých cílech příliš nedočkavý a tak "položil svá vejce do příliš mnoha košíků", na což mu ale nakonec navzdory podpoře československého vojenského průmyslu nestačily síly. Postupné utlačování ve formě likvidace české školy, svévolné zavírání lidí pro sebenepatrnější podezření i nasazení zrádce tam, kde je společnost nejzranitelnější - tedy mezi děti, to vše dohromady i každý krok zvlášť je tím mrazivější, že v nich momentálně spatřuji paralely i v současných událostech. Mimochodem, právě ten záškodník v roli oblíbeného učitele a vychovatele ve mně dokonale přehodnotil doteď naprosto nevinně vyhlížející postavu Rikitana z Hochů od Bobří řeky.“... celý text
— reader.007

Prózy pro mládež Prózy pro mládež

„Nejméně se mi líbil příběh Děti a dýka, přišel mi takový naivní, idealizovaný. Dalo by se dohadovat, že cílem bylo vytvořit povzbudivou pohádku, ale pak do toho úplně nesedí závěrečný a tíživý odkaz na Lidice. Naopak nejvíc mě bavily Pražské legendy - hravé, často vtipné povídky, které jsem jako mladší moc neoceňovala, ale teď mi skvěle sedly. Moc se mi líbil například vodník, který se stal divadelním kritikem, aby mohl potopit herce, co ve svých rolích takříkajíc plavou.. Na Psovi druhé roty bylo zajímavé zasazení do legionářské čety. Byl to příběh z příběhů - legionáři si během hlavní dějové linky, po cestě domů, vyprávěli o svých válečných zážitcích, a čtení to tedy bylo docela různorodé a díky autorovým osobním zkušenostem i barvité. Bratrstvo bílého klíče mi přišlo se sbírky nejobyčejnější - typická klukovská dobrodružství, která zaujmou hlavně děti, ale už bez nějakého přesahu pro dospělé (na rozdíl např. od Pražských legend). Celkově jsem si knihu přečetla ráda, i když s dlouhými pauzami mezi jednotlivými příběhy.“... celý text
— mysimas

Periferie Periferie

„Anna og schizo gf“
— RonnieSmithx

Přejít na knížky autora