Michel Faber citáty

Přidat do oblíbených Koupit knihy

britská, 1960

Citáty (13)

„Ač jsi tak krásná, to ty teď nedokážeš zůstat.“

„Byla jsi bezmocná a hrozivá, jako rodící medvědice, jako novorozeně.“

„Co tak můžu udělat, abych připomněl smrt své manželky? Zabila tě rakovina, a přece nikdo nezavolal BBC. Žádní uplakaní kolemjdoucí nekladli věnce na místo činu, žádní pisálci neobviňovali vládu, že jednala příliš pomalu. Tvé nemoci, jejíž každou fázi ohraničovaly krize, se přesto nevěnuje ani stránka na Wikipedii. Z globálního hlediska jsi vedla nezajímavý život. Tvá smrt byla zanedbatelný fakt.“

„Jak sladké je vysloužit si lítost mladých.“

„Je snadné zemřít, když se vám fakt nechce. Nabídka rychlých konců je úžasně bohatá. Tak například se dá: uklouznout na listu a zlomit si vaz, v lavině zahynout jako bloud, nechat se rozmáznout vlakem, pustit si do těla elektrický proud, podlehnout krvácení do mozku, zabít se v autě cestou z promoce, udusit se peckou z ovoce, skapat pokousán sklípkanem, zahynout v bizarním požáru, vykrvácet poklován havranem, být ubodán v cizí rvačce nad ránem, exnout na zaškytnutí srdíčka, podlehnout hladovému aligátoru, udusit se po vadě radiátoru, najednou zjistit, že máte smrtící alergii. Tenhle osvěžovač vzduchu - „Magnolie vanilka“ - přísně varuje, že čichání rozpouštědla může člověka zabít, hned. Jak je tedy zvláštní, že tobě a mně zbývá tak málo možností. Skočili bychom po jakékoli nabídce. Bereme každou rychlou smrt. Copak se nenajde žádný ochotný džihádista, který by se nechal přesvědčit, aby tě sťal? Klidně bychom i urazili islám, kdyby si pak nějaký odhodlaný mladík přinesl šavli do Parkside Hospital (metrem do stanice Wimbledon, pak chytněte autobus č. 93). Nebo kdybychom jen tě mohli převést do Westminsteru, kde ozbrojení policisté číhají, až z davu vyskočí nějací teroristé. Kdybychom ti schovali pod košili morfiovou pumpu - ten přístrojek, který ti vstřikuje drogu přímo do břicha – vypadala by ta boule dost podezřele. Mohli bychom doufat, že bude dost připomínat bombu, aby tě poldové skosili. Nebo kdybychom jen si mohli koupit lístek až na vrcholek Tokijské věže a rozmlátit pro tebe okno. Nebo kdybys jen – buďme méně ambiciózní - mohla zajít do Dineylandu a rozepnout si přezku na horské dráze a vyletět do oblohy Anaheimu nebo Marne-la-Vallée. Nebo kdybys jen mohla dojít (propánakrále, copak je to tak těžké zorganizovat?) z postele až do taxíku, vždyť je to jen pár kroků, a z taxíku na rušnou silnici a vmžiku bys byla mrtvá. Místo toho čekáme. Každý sval odumírá na pomalé pouti. Každá krvinka se jen zvolna hroutí. Čekáme, až se tvé buňky rozpadnou, jedna po druhé. Čekáme, až podlehne každý nerv, jeden a pak druhý. Pozorujeme, jak si minutu po minutě, milimetr po milimetru, nádory nechávají splácet cizí dluhy.“

„Je to vůbec možné? Tolik mužů pohromadě, a žádné zlo?“

„Ježíš není příběh. On je konec všech příběhů.“

„Lidi už si nedokážou představit, že by někdo mohl mít naděje přesahující jeho vlastní život.“

„Modlitba není nějaké kouzlo, jehož prostředníctvím chce člověk dosáhnout cíle bez vynaložení námahy, ale poděkování Bohu za to, že nám stál po boku při naší užitečné práci.“

„Nemohli byste mě odvést na druhý konec vesmíru do skrýše Boha? Počkejte na mě, než se vloupu do zasedačky a vytáhnu toho namyšleného sráče z jednání s věčností, ze summitu o záhadách života, a přinutím ho, aby mi vysvětlil, proč bylo tak nutné mučit a ponižovat a nakonec zlikvidovat mou ženu.“

„Snažila ses dovolat, ale v Dignitas měli obsazeno. Moc jsi mě prosila, tak jsem jim alespoň napsal. Moje datlující prsty rozechvívaly tvou postel. Ale Švýcarsko neodpovědělo.“

„Sněme ten sen, jejž stojí za to snít: že život, ten je příliš zásadový, než aby zdržoval, když měl by odejít. Ano, nepřestávejme se modlit. Ne za to, ať naše duše dlí u Boha do světa skonání, jen za to, ať umřem stářím a ve spaní.“

„V pornografickém světě lidi neustále předstírají, že si vyrazili do lesa na piknik, nebo že přišli spravit sporák, když ve skutečnosti jsou jen nažhavení, až si to rozdají. Po čase mě začal přitahovat svět, v němž si lidé skutečně touží udělat piknik v lese a kde opravář sporáků opraví sporák, smekne před dámou klobouk a odjede ve své dodávce, přičemž jí možná jednou přátelsky zatroubí na klakson. (Někdy prostě prší)“