Amáliina nehybnost
Kateřina Rudčenková
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/472527/bmid_amaliina-nehybnost-M2W-472527.png
3
131
131
Sedm let v životě ženy – redaktorky časopisu, poučené všemi druhy umění i myšlenkových konceptů, ženy, která pomalu prošvihává svou biologickou roli matky a řešení hledá v psychoterapii, miluje hory a Japonsko, a její pozorovatelský talent cílí na zpočátku zásadní, pak trapný a nakonec komický seznam mužů, z nichž ten nejdůležitější je – mrtvý.... celý text
Přidat komentář
Už dlouho se mi nestalo, že jsem začala číst knížku a nemohla přestat, ale tuhle jsem musela přečíst na jeden zátah i za cenu ponocování. Paradoxně mě k její koupi přesvědčily místní kritické komentáře, hlavně ten od Jizi. Když jsem četla to jízlivé shrnutí, tak jsem věděla, že tohle musím mít. A sedlo mi to velmi, jak obsahově, tak stylově. Japonsko už bylo jen taková třešnička na dortě.
Mně se líbil styl, jakým je knížka napsaná. Po naposledy přečtených knížkách prostě jiný, neobvyklý, sem tam ironie i vtip, změna mi vyhovovala.
Kniha pro mě byla kvalitativně natolik nekonzistentní, že zatímco jsem ji chtěla v půlce odložit, ke konci se mě dotkla skoro k slzám. Některé pasáže na mě působily jako pozérský brak, celkově ale myslím autorka slvěle zachytila nělolik specifických životních zkušeností. Bavilo by mě přečíst od stejné autorky něco dalšího třeba za 20 let, až bude víc "vypsaná".
Odvážné, možná pro někoho kontroverzní, ale za mě zdařilé a čtivé a rozhodně originální. Ač zde čtu, že to někomu přišlo jako o ničem či ufňukané, ale já to tak nevidím, naopak mi přišlo pozoruhodné jít takto až na dřeň a niterně odhalit smýšlení, pocity i (ne)jednání. Obecně mám ráda literaturu s přidaným psychologickým "čemsi", takže hodnotím jako "zajímavé", nikoli však v pejorativním smyslu.
Také jsem poslouchala v audio verzi jako mnoho jiných čtenářů či hlavně čtenářek. Amálie je nešťastná, neví, co s vlastním životem, neví, co s muži a sama se sebou. Snaží se navázat vztah k matce, která ji dlouhodobě ovládá a vůbec nechápe. Zajímavé pro mě zejména z toho pohledu, co jako rodič můžeme svým dětem provést neuváženým slovem, činem nebo jeho absencí.
Kniha mě moc nezaujala, je to taková sonda do života ženy, jež poznamenal rozvod rodičů. Neschopnost vydržet ve vztahu, pořád něco hledat, nerozhodnost mít dítě. Pěkné byly alespoň výlety do Japonska.
Doposloucháno na ČR, musím říct, že hudební podkres byl na mě moc agresivní a rušilo to v poslechu.
Pohled do nitra ženy středního věku, která se snaží najít odpovědi na otázky komplikující její život. Murakami potěšil. Hezky se to poslouchalo a mě to docela bavilo.
Ehm po 5. kapitole som prišla na to, že vôbec netuším, čo som to doteraz počúvala (audiokniha), resp., čo nám týmto autorka mala v pláne zdeliť. Viac-menej mi v ušiach akurát príjemne šumel hlas Jany Strykovej, ale posolstvo príbehu (ak tam vôbec nejaký príbeh a nejaké posolstvo je) ku mne akosi nedoľahlo. Asi že nie som štyridsiatnička, čo svoj život nestihla popri svojom umáraní sa v depkách a hľadaní viny v kadekom, len nie v sebe, naplniť ničím zmysluplným (a nenarážam len na deti). Vzdávam to.
Kniha se ke mě dostala omylem a přečetla jsem ji se sebezapřením. Nevím, zda na vině je můj věk 70+, téma, sloh, ... nejsem cílový čtenář pro tuto knihu.
Amálii táhne na čtyřicet, pak jí je čtyřicet a pak jí je přes čtyřicet.
Chce dítě, ale nechce dítě, protože by se pak nemohla jen tak válet a hnípat se v sobě.
Chce chlapa, ale nechce chlapa, protože pak by se musela dělit o prostor a věci a existenci a to se jí taky vlastně asi nechce.
Souloží, nic moc nedělá, jezdí do Japonska, jezdí na Vranov nebo kam a žere houbičky.
Bydlí v matčině bytě, ale musí se odstěhovat, protože matka si dovoluje jí nosit jídlo.
Taky jí umře otec, který od nich odešel, když byla malá a ona se nikdy neodvážila zeptat, proč.
Takže to musí řešit teď, když už se nemá koho zeptat.
Na terapii.
Protože tam teď chodí všichni a potřebují ji všichni.
Amálie se ve všem plácá, kromě Japonska, protože Japonsko je dokonalý, tam se místo plácání koupe.
A za všechno může její máma. Protože jí řekla, že je debil, když nechápala matiku. A protože jí nechala byt a nosí jí jídlo a má potřebu jí kecat do života.
Děsný.
Stejně jako celá společnost, která chce, aby ženy měly děti a muže a konformní životy.
A všichni, kdo takhle žijeme, jsme zmanipulovaný a podřizujeme se diktátu společnosti.
Tak jo no.
Ještě že je to vždycky na koho hodit.
A co mají pořád všichni s tím Japonskem?!
Kniha o tom, co vlastně ovlivňuje náš život třeba v partnerských vztazích. Amálie pozná sice řadu zajímavých mužů, ale pro její představu o životě nevhodných. Až nakonec přijde na to, že "problém" je vlastně na její straně. Cesty do Japonska beru jako potřebu autorky se že zážitků v Japonsku vypsat -:).
Útlá a čtivá vztahová, potažmo (a mnohem spíš) sebezpytná analytická próza, kterou mě autorka jinak především básnických sbírek (pokud si dobře pamatuju, tak pozoruhodných) dost překvapila. V pozitivním smyslu to bylo zejména zaujetím, které ve mně coby čtenáři tato kniha jako celek vyvolala, jakkoli by se svým pojetím (ale i obálkou, nakladatelem) a mnoha konkrétními pasážemi (pokud by byly – i ve vcelku velkých celcích – zbaveny kontextu) mohla jevit jako zástupce ženské literatury, ba vkusnější červené knihovny, zkrátka amatérsky psychologizujícího vztahového psaní (a omlouvám se nyní všem citlivějším za takovéto hrubiánské nálepkování, ale asi všichni víme, o čem je řeč). Pokud měly být tyto pasáže a obecně volba této dikce, tohoto pohledu a úzu nějakou ironií, rafinovanou narážkou či polemikou s výše uvedenými „žánry“ a postupy, pak jsem to z textu nevycítil: přistupoval jsem ke knize vesměs vážně. Přesto – a to právě vnímám za pozitivum – mě zaujala jednak čím dál častějšími hlubšími průniky do lidského nitra, pohnutek, motivací a jejich relativity, jednak některými formálními prvky jako slovní hry, práce s nadpisy a (pseudo?)citáty, rozdělení textu do kratších samostatných odstavců někdy připomínajících separátní celky-jakési básně v próze. Naopak v negativním smyslu mě překvapily závěrečné pasáže o experimentech s psychotropními látkami, lysohlávkami atp. Téma bezesporu zajímavé a lákavé (ač už dost profláklé), které ovšem v knize poněkud nekoncepčně ční a trčí z jinak vcelku kompaktního zbytku. Podobně, i když méně výraznou rušivou úlohu mají i kapitoly o cestách do Japonska, ale u nich jsem si ještě říkal budiž, mrknout se tam stále není běžná věc, je to poslední dobou módní, tak chápu, že to hlavní hrdinku, respektive autorku nadchlo a chce se o to podělit. Nicméně lysohlávky se kdesi v předposlední kapitole znenadání vynoří, jako deus ex machina blahodárně zasahují do hrdinčina nitra a života, přičiňují se o to, že v sobě nalézá jakési všeobjímající vysvětlení, pochopení a uchopení světa, a léčí tak její nehybnost, která se sice nemění, ale jaksi ospravedlňuje. Opět nevím, zda to všecko nebalancuje na hraně ironie, ale mnohem radši bych, aby Amálie zůstala v nahořklé, zmatečné a plodné nehybnosti, než aby ji v posledním dějství zavalil psychedelický balvan této osvobozující – nerozpakuji se říci – sentimentality.
Amáliina nehybnost, první rozsáhlá próza Kateřiny Rudčenkové, není dějová v pravém slova smyslu - to neznamená, že by byla rozvláčná nebo snad prázdná, ale příběh, který se tu rozvíjí, spočívá spíše ve fragmentech každodenní banality, obracených ze strany na stranu, aby si je bylo možno prohlédnout ze všech úhlů, v prchavých lyrických asociacích a ve smyslovém prožívání, které jako by bylo jediné, co ještě drží Amálii pohromadě s okolním světem: doteky těla, doteky pohledů. Forma knihy klade důraz na její jazykovou stránku, kde se setkává básnířka a prozaička v jednom díle. Neruší tu žádné zbytečné extravagance, kde je třeba, tam se jazyk pokorně sehne pod tokem vyprávění, jinde sám nese význam sdělovaného střídmě a s všudypřítomnou ironií: "V erotickém oparu jejich rozloučení visela kachna nadívaná mnoha přísliby." Nicméně se tu přeci jen přihodí kýč anebo klišé, a únavné je pro čtenáře vysvětlování, které je buď přímo tautalogické, nebo nebo jen podráží nohy basnickému vyznění - sem spadají slova jako "absurdní", který by měl býl nahrazen (a byl by) dojmem absurdity, věty typu "neboť žádný jiný než disfunkční model rodiny nikdy nepoznala" anebo tak častý výraz "podvědomý", před kterým by se měli všichni autoři dát na úprk.
Pod drobnými vjemy se odehrává příběh, který vlastně nijak nehybný není: Amálie cestuje, Amálie spí s muži, Amálie se potýká s rodinnými traumaty. Ale většina z těchto sedmi let, o kterých kniha pojednává, se odbývá ve zkratce, protože jsou pro básníka nezajímavé, jen moře, které je třeba, aby byly ostrovy, které může, roztroušené, obývat. Nakonec spíše než román máme před sebou jakýsi traktát, který však není naporcován římskými číslicemi - anebo zlomky starověkého eposu, v němž však Odysseus nikdy nevypluje - alespoň si to nepřipustí. Skutečné plynutí času se nakonec dozvídáme především z hrozivé číslovky hrdinčina věku. Hrozivé proto, že ona, jistě lépe než čtenář, slyší toto plynutí, vidí, jak se svět kolem odehrává, zatímco sama stojí stranou, zdánlivě zapojená, ve skutečnosti nehybná.
To je leitmotiv knihy. Pojednává o specifické existenciální situaci, příbuzné těm, které prožívají Gregor Samsa, Mersault, Holden Caulfield anebo Vladimír a Estragon, kteří spolu nehnutě stojí pod stromem čekajíce na Godota, a je zde pojmenována Nehybnost. Jedná se o vnitřní stav, o způsob vnímání sebe sama ve světě, které může ovlivnit zase jen člověk sám. Zdá se zbytečné na to vůbec poukazovat, nicméně chceme-li hodnotit i etický rozměr Amáliina příběhu (a neznám důvod, proč by měl být vedle estetického upozaďován, sám jistě nejsem kvalifikovaný hodnotit ani jedno, ani druhé, takže se směle vydávám vpřed), zjistíme, že jakmile si tento fakt uvědomíme, dochází munice všem čtenářům, kteří se nejspíš pohybují mimo cílovou skupinu knihy a banalizují její témata. Vyvrátit jejich námitky není snažší než vyvrátit tvrzení, že existenciální frustrace je banalitou ve srovnání s frustrací existenční. Jistě, Amálie má vlastní, komfortní byt, a přesto se stěhuje do dražšího, úplně zbytečně. Jenže byt nebyl docela její, patřil rodině předkům,jako by z nějáké zestrčené zásuvky stále vedla pupeční šnůra, která Amálii trvale spojovala s její matkou, od které se chtěla osvobodit. Tatáž matka se snažila bagatelizovat utrpení své dcery, když popisovala své tělesné bolesti, které zakoušela v dětství, když ji otec nutil běhat bosou mrazem. Amálie zřejmě dobré finanční zajištění, cestuje Japonska - ale že si může takové cesty dovolit neznamená, že by ji mohly učinit spokojenou, byť na to sama nejistě spoléhá, místo toho zjišťuje, že ji nemůžou proměnit, nanejvýš jí poskytnou odklad, ale nikdy se nestanou životní náplní, ne, dokud se bude jednat o útěky. Stejnými útěky jsou i muži, kterých se na 160 stranách vystřídá šest, přičemž stále nové známosti jsou v jistých chvílích (na konci jedné kapitoly, kdy je nový muž zmíněn zřejmě jen proto, aby tam byl, bez dalšího rozvíjení, a my obracíme stránku s nadějí a obavami, aniž bychom jistě věděli, co je co) na hraně čtenářské snesitelnosti. Amálie přežívá podobným způsobem, jako se učí Japonsky: "neví proč, (...) jako by ji pořád něco táhlo a říkalo: jednou se dozvíš proč." Jenže do života ji nic netáhne, a ve chvílích, kdy ji přepadne - nezvěme to například uvědomění - , se nevzmůže na víc než na to, zůstat ležet v posteli.
Důležitým motivem knihy je mateřství - v podobě Amáliina zápasu s její matkou a její touhou po mateřství. To by mělo uvést život do pohybu a konečně Amálii začlenit do světa - jenže v tomto ohledu ji sužují mnohonásobné pochybnosti: o genderové roli žen, o tom, jestli by byla dobrou matkou vzhledem k příkladům, jaké má v rodině, ale především o samotném smyslu toho, mít ďítě - vždyť množením se nic nevyřeší, přazdnota života se zaplní prázdnotou nového života a v každém dítěti Amálie vidí "jen dalšího nešťastnìka vykopnutého na svou cestu směrem k zániku."
Zápas s matkou je zásadní, neboť vydobytí si svobody na rodičích je prvním krokem k tomu, vydobýt si svobodu ve světě a především se s touto svobodou vyrovnat, neodhazovat ji marně v její nesmírnosti jako nesnesitelné břemeno. Usilovat o nehybnost je marné, protože naše svoboda nám nedovoluje spočinout, nejsme dost pevní, abychom vzdorovali vlnobytí světa, jehož jsme součástí, a nehybnost není nic jiného než smrt. Taková existenciální úzkost, symptom naší existenčně zajištěné společnosti, je v tomto románu vyobrazena autenticky, unikátně a rozpohnatelně.
Kniha, která mě zaujala vlastně jen díky nominaci na Magnesii Literu.
Sedm let v životě ženy, která se v tom tak trochu plácá.
S matkou má velice pochroumaný vztah, otec s nimi od jisté doby nežil a teď navíc zemřel.
Amálie pomalu stárne a neví jestli chce dítě, a když ano, tak nemá s kým.
Miluje Japonsko a Murakamiho.
No a to je všechno… a musím říct, že mě to fakt nebavilo.
Holka co si pořád jen stěžuje, a i když ji potkalo několik těžkých věcí (koho ne)… tak toho fňukaní na mě bylo moc.
Ač se to asi snažilo hrát na feministickou notu a postavení žen ve společnosti a tlak na to porodit dítě, tak mi ale přišlo, že to nepřináší nic nového.
Nic moc to ve mě nezanechalo, a po delší době od dočtení skoro ani nevím, o čem byla.
Takže vlastně ani moc nechápu tu nominaci.. ale co já vím, nejsem odborník.
Každopádně kdybych tuhle knihu nečetla, o nic bych nepřišla.
Jana Stryková byla v audiu perfektní, ostatně jako vždy, ale ani to mi bohužel nestačilo.
Na první dobrou mě kniha zaujala úvodním odstavcem a i dál se četla velmi dobře. Ústředním tématem jsou vztahy rodinné, které mají vliv na ty partnerské a (ne)touha po dítěti. Pro mnoho dnešních žen mezi třicítkou a čtyřicítkou docela ožehavá témata. Amáliino nimrání se ve vlastních pocitech a tužbách mě ze začátku dost bavilo, zejména momenty jejího vztahu s matkou. Později mi ale cykličnost a jakási skutečná "nehybnost" = ustrnulost příběhu začaly být proti srsti. Netvrdím, že musí být každá kniha skvěle vypointovaná a ubrat se k jasnému cíli, jenže když to postrádá, mám po dočtení tak trochu pocit neúplnosti. Proč jsem ji teda četla? Abych se dozvěděla, že spousta žen ve středním věku váhá nad tím mít dítě a proč? To přece vím... Nechci, aby to vyznělo, že se mi kniha vůbec nelíbila. To rozhodně ne. Je jazykově zajímavá, donutí k zamyšlení a pasáže o vztahu k rodičům jsou vynikající. Přesto mám ale s odstupem asi deseti dnů po dočtení pocit, že mi nic moc nedala.
Já miluju knížky s takhle ambivalentním hodnocením. Jakmile vidím výrazný rozpor v komentářích, hned to chci číst. :-) Já bych rozhodně neřekla, že knížka je plná fňukaní, jako tady párkrát zaznělo, ale chápu, proč to tak někdo může vnímat. Mně naopak byla hlavní hrdinka velmi sympatická tím, že se snažila svým nefunkčním vzorcům přijít na kloub a vyzrát na ně. Ať už pomocí terapie, či zkoumáním rodinných vztahů a co se tehdy stalo. Zajímavosti o Japonsku byly fajn bonusem. A krátké kapitoly, to mám ráda.
Rudčenkovou znám především jak (náročnou) básnířku, k její próze jsem se dostal poprvé. Měl jsem menší čtenářské předsudky, ale ty si nenaplnily a Rudčenková mě velmi překvapila - ať už stylem vyprávění, nebo samotným příběhem. Vypravěč mě do příběhu dokázal vtáhnout a nepustit. Mohlo by se zdát, že téma, které se v knize nachází, by mohlo býti spíše určeno pro osobu podobně starou jako hlavní protagonistka, musím ale říci, že i já jsem si našel pasáže, které ve mně rezonovaly.
Samotný název nás nutí k zamyšlení nad interpretací, jestli ta nehybnost byla dána povahou, vrozenými, nebo získanými vlastnostmi. Asi od každého něco. Takto rozpitvat jednu osobnost muselo dát velmi psychické námahy (ale také zkušeností). Ale a priori bych tuto nehybnost neinterpretoval jako negativní vlastnost. Přece jen je v příběhu pohybu dost. Bohužel vždy ten pohyb není v životě to, co bychom si přáli neb představovali.
Doporčuji!
Štítky knihy
česká literatura rozhlasové zpracování české romány
Autorovy další knížky
| 2021 |  Amáliina nehybnost |
| 2013 | Chůze po dunách |
| 2004 | Noci, noci |
| 2004 | Popel a slast |
| 2001 | Není nutné, abyste mě navštěvoval |
Kniha se mi moc líbila. Hlavní postava se plácá ve vztahově neukotveném životě čerstvé čtyřicátníce, snaží se zorietovat, pochopit sama sebe, napravit vše k předobrazu šťastného života. Těžko říct, zda za její neúspěchy může dětství v neúplné rodině a citově nedostupný otec. V náznacích mi kniha připomínala Kafkovu proměnu, kdy si Amálie uvědomuje další a další životní (vztahové) neúspěchy a proměňuje se ve vlastních očích v něco jiného, jinou bytost. V jejím případě se snaží o porozumění, vysvětlení proměny. Což mi nepřišlo v konečném důsledku důležité. Každopádně jsem v Amálii spousta krát našel sám sebe.