Chvíle oddechu
Mario Benedetti
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/40723/bmid_chvile-oddechu-qSh-40723.jpg
4
15
15
Románová próza ve formě deníku, jehož pisatelem je stárnoucí úředník, vdovec a otec tří dětí. Záznamy vyprávějí o jeho vnitřním životě během posledního roku, každodenních starostech, o vztahu mezi ním a dětmi, ale především o jeho veliké, pozdní a tragické lásce.
Přidat komentář
Řekla bych, že se jedná o to jednodušší a čtivější z latinskoamerické literatury. Styl je střídmý, ve stylu běžných osobních zápisků, do kterých se vloudí jedno zásadní milostné vzplanutí...
S naprostou samozřejmostí přijímáme existenci "žánru" ženská literatura, no mě se jaksi neplánovaně povedlo se v posledních měsících setkat s knihami, které bych nazvala "mužská literatura", a to v tom nejlepším smyslu a podání. Jde o tři knížky, jejichž autoři - muži zpracovávají námět "muž stárne, síly ubývají a životní bilance nevypadá nijak radostně". Nejdřív to byla útlá knížečka Pozdní léto od B. Tecchiho, pak Ještě jeden den od Mitche Alboma, až se mi nedávno dostala do rukou tato knížka se sympatickým názvem Chvíle oddechu uruguajského básníka a romanopisce s italským jménem. Uruguajských reálií či specifik není v knize mnoho, a tak příběh účetního v životní etapě pár měsíců před odchodem do důchodu a jeho pozdního vzplanutí k mladé kolegyni působí velmi, velmi "globálně" a pořád aktuálně, i když jde o dílo z poloviny minulého století. Jenom zmínka, že květen je podzimní měsíc, mě při čtení příběh zasadila na jinou polokouli, jinak jsem žádnou "exotičnost" této nám vzdálené literatury nepociťovala.
Jediné, co je pro nás z příběhu naprosto neaktuální, je skutečnost, že ten hrdinův odchod do důchodu byl dán jeho blížící se padesátkou (!) . Styčných bodů s evropským stylem života a myšlení je však hodně. V úvahách hlavní postavy mě zaujala i opakovaná definice skrz naskrz demoralizované společnosti, prolezlé úplatkářstvím, když si hrdina několikrát posteskl nad dobře známým jevem: že úplatek je nutné dávat nejen když chceme dosáhnout něčeho nelegitimního, zvláštního, nestandardního, ale už i tehdy, když žádáme to, nač máme dle platných pravidel nárok.
Jako příběh pozdní lásky a účetní bilance života jednoho "obyčejného chlapa" - doporučuji.
Tento román nebo novela je napsaný formou deníku, do něhož si zapisuje své záznamy úředník Mario Santomé, který se chystá do důchodu. Na první pohled jsou to zcela běžné záznamy o práci, dětech, různé úvahy o životě, trochu i o Bohu apod. Ale ono je to jedno malé velké drama člověka, který je z kategorie, jíž se říká "obyčejný člověk". Neřekl bych, že by tato kniha byla někdy nějakým velkým trhákem. Je to spíš nenápadný záznam jednoho všedního života. Ale co je to všední život, že?
Štítky knihy
zfilmováno otcovství vdovci otcové a děti uruguayská literatura Uruguay stárnutí nešťastná láska hispanoamerická literatura
Autorovy další knížky
| 1967 |  Chvíle oddechu |
| 2000 | Čtení z kávy |
| 2005 |  Psaní do schránky času |
| 2015 | Lešení |
| 2017 | Montevidejci |
Spisovateľ svojho hrdinu stavia do niekoľkých spoločenských rolí (otec, manžel-vdovec, kolega, šéf i podriadený, kamarát, zať, milenec) a je zaujímavé, že na tak malej ploche dokáže vo všetkých týchto roliach postavy nechať prejsť vývinom, a to nielen hlavného protagonistu, ale aj tých niekoľko postáv vedľajších. Ostatné napísala už Koka.