Čistý
Andrew Miller
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/165027/bmid_cisty-ovQ-165027.jpg
4
132
132
Rok kostí, špinavých hrobů, úmorné práce. Rok mumifi kovaných mrtvol a zpívajících kněží. Rok znásilnění, sebevražd, náhlých úmrtí. A přátelství. A touhy. A lásky… Rok tak odlišný od všech ostatních, které prožil. Paříž v roce 1785. Přeplněný starý hřbitov zamořuje vzduch zápachem a znepříjemňuje život lidem v jeho okolí. Do tohoto prostředí přichází mladý venkovský inženýr Jean-Baptiste Baratte s královským pověřením k demolici kostela i hřbitova. Ale hřbitov má už od nepaměti své místo v srdcích místních obyvatel. Někteří si proto život bez kulis kostela a hřbitovních zdí nedokážou představit. Baratte svou práci zpočátku chápe jako příležitost přispět vlastním dílem k historickému pokroku a coby muž vyznávající ideály rozumu a osvícenství se pouští do odstraňování historického břemene, které sužuje celou Paříž. Ale zanedlouho vytuší, že zkáza hřbitova by mohla být předehrou jeho vlastní zkázy.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 2013 , HostOriginální název:
Pure, 2011
více info...
Přidat komentář
V Paříži jsem nikdy nebyl. Ta současná mě vlastně ani ničím neláká. Ale z tý starý mám pocit, že jsem v ní prožil několik životů. Strávil v ní dlouhý dny a noci strádáním, blažeností, prožíval útrapy žebráků, smutek herců veselých rolí, nepochopení malířů slavných obrazů i zármutek žen a matek padlých vojáků. Procházel velkorysý ulice i zapadlý zákoutí opilej vínem, absinthem či geniem loci. A v posledních dnech jsem pak trávil čas úmorným přesouváním kostí z hřbitova zvanýho Neviňátka.
Ve vzduchu je cítit revoluce. A taky smrad linoucí se ze zahnívajícího místa posledního odpočinku mrtvých. Všudypřítomná hniloba se však dotýká i živých. Po boku inženýra Jeana-Baptista, na jehož bedra naložil sám ministr přetěžkej úkol, jsem čelil zápachu starýho pohřebiště, nevoli místního obyvatelstva i tajuplnýmu nadpřirozenu, jež podobný místa obklopuje.
Čistý není žádnej historickej román ve stylu těch největších literárních klasiků, ale to nevadí, to po něm ani nechci, vždyť jej nenapsal Victor Hugo, prokristapána, ale Andrew Miller. A ten do něj vložil kouzlo, kterým mě přikoval ke každý stránce svýho románu, abych došel až na jeho konec, vykopal si hlubokou jámu a tam uložil svý ostatky.
Přečteno už před asi dvěma lety. Teď se ke mně dostalo něco o pařížské kostnici, vzpomněla jsem si na Čistého a překvapilo mě, jak je kniha ve mně uložená, atmosféra, jakýsi smutek hlavního hrdiny. Na děj si vzpomínám jen v hrubých obrysech, spíše na popsané reálie, což bylo velmi zajímavé, a pak na pocit, který ve mně četba vyvolávala - že jsem přítomna v těch časech. Něco na té knížce je.
Dobře napsané, byť místy zdlouhavé. Každopádně čtivá kniha vycházející ze skutečných událostí, jež zachycuje velmi věrně.
Stylem vyprávění mi to trochu připomíná knihu Bellman &Black,jen ne tak depresivní a pochmurnou.Chvílemi jsem se i zasmál,i když nevím jestli to bylo úmyslem.Předrevoluční období je zde vykresleno jako čas přicházejících změn,to mě bavilo.Jinak je kniha spíš jakýmsi deníkem hlavní postavy,o zápletce nemůže být v podstatě řeč.Asi nejslabší kniha kterou jsem četl,jenž byla oceněna cenou Costa Book Awards.
Kniha má zajímavý námět a co jí nelze upřít je dokonalá popisnost a schopnost navodit atmosféru. Člověk před sebou ponurý hřbitov nejen vidí, ale skoro i cítí všeprostupující zápach hniloby. Co mne však zklamalo byl jednotvarný děj a pro mne leckdy nepochopitelné abstraktní představy hlavního hrdiny, ve kterých jsem se chvílemi ztrácela. Závěr jsem čekala propracovanější, kniha najednou rychle skončila, což mne vzhledem k předchozí rozvláčnosti překvapilo.
“Nejakú chvíľu trvalo, kým som upadol do bezvedomia. Bola to, myslím, krátka chvíľa, ale stačilo to. Želal som si… niečoho sa chytiť. Nejakej myšlienky. Bol som presvedčený, že zomriem, chápeš? Želal som si, aby tu bolo niečo, čo by mi to umožnilo.”
“A čo si našiel?”
“Nič. Vôbec nič.”
(s. 227)
Námět to byl více než slibný, ale čekala jsem trochu více napětí, nějakou akci, husí kůži po těle... Takto to byl jen popis jedné, ač velice významné, asanace - vykopat jámu, vytáhnout kosti, dopřát dělňasům trochu toho povyražení, aby byli schopní pracovat dál... Stejně jako mnohým níže mi trochu vadil použitý přítomný čas. Pro mě nejsilnější asi závěrečná kapitola. 2,5
Vyprávění příběhu je chladné a výstižné jako Baratt sám. Ústředním tématem likvidace hřbitova i vedlejšími epizodami (vztah k prostitutce, napadnutí Baratta, představa utopického města, postava doktora Guillotina) román odkazuje k tématu blížící se revoluce. Líčení likvidace hřbitova vytváří děsivou atmosféru ladící se soumrakem starého společenského řádu a přináší důležité varování: kdo se nerozloučí se starými poměry, bude ztracen.
Čistý nebyl špatný, i přesto znám historické romány, které mne svým dějem a vtáhly mnohem silněji. I přes zajímavou tématiku a styl přítomného vyprávění na mne kniha přece jen působila chladně.
Ústřední myšlenka vypadala tak slibně a obálka tak lákavě! Ale bohužel musím říci, že takto suchopárný příběh bez zápalu jsem dlouho nečetla. Za pár měsíců už si nevybavím nic, než že to bylo o inženýrovi, který měl za úkol asanovat pařížský hřbitov a kostel. Škoda, že ohromný potenciál námětu nebyl využit.
Strhla mě obálka evokující mého milovaného Goyu a jeho Spánek rozumu, ale zase tak nutné číst knihu není. Úplně jsem nepochopila, co mi měla dát, vytvořit atmosféru smrdutého hřbitova podle mě nezvládla. Ovšem přeložená je znamenitě, chválím jazykový cit překladatele.
Atraktivní doba, ač hrozná, atraktivní místo děje - hřbitov a .. .to je tak nějak vše.
Děj byl o kopání a listinách a náčrtech a rajdách pro kopáče...Prostě takové jakési nic.
Atraktivní námět, ale bylo to takové šité horkou jehlou. I když je v anotaci zmíněna řada dramatických událostí (znásilnění, sebevražda, pokus o vraždu, záhadné úmrtí), všechny se příběhem jen mihnou. I postavy jsou nějaké šedivé, vůbec o nich nedokážu nic říct, nemám je ráda, nezvedají mne ze židle. Spíš než román jsem měla dojem, že čtu reportáž o likvidaci starého hřbitova. Pochválit musím popis prací a vůbec života ve Francii 18.století, které působily jako by je autor poznal na vlastní kůži.
50 stran a skončil jsem. Nebavilo mě to ani trochu, navíc psané v přítomném čase, nezáživné.Nemám chuť pokračovat, abych po dočtení knihy zjistil, že to byla zbytečná četba. Tudíž nemohu hodnotit.
Hodně jsem se těšila, ale...nic. Prostě nuda. Nic jsem se nedozvěděla. Okamžitě zapomenu.
Skvělá hlavní myšlenka, ale ten zbytek...
Dlouhá, roztahaná a neuškodilo by jí zkrátit na polovinu. Základní myšlenka tohoto historického románu - likvidace hřbitova - mi přišla velmi zajímavá a rozhodně originální. Nicméně když jsem četla, měla jsem pocit, že autor je tak trochu suchar. Přijde mi jako ti angličtí aristokraté ze Ságy rodu Forsythů. A podobně na tom jsou i postavy v knize – takové nemastné neslané, nemůžu říct, že by mě někdo z nich opravdu zaujal nebo dobře pobavil. Vedlejší zápletky mi přišly vynucené, taky zůstaly nedokončené, jakoby autor chtěl psát jen o tom hřbitovu, ale mermomocí potřeboval napsat román. Jenže mu chybí šťáva, zápal pro věc.
Odkaz na celou recenzi v záložce RECENZE
Děj knihy je čtivý, přestože se převážná část odehrává na hřbitově. Inženýr Jean Baptist přijíždí do Paříže a je pověřen ministrem, aby vyčistil místní hřbitov Neviňátek, protože zamořuje okolní vzduch. Tento úkol se mu podaří splnit, i když přitom přijde o život spousta jeho přátel.
Velice hezky napsaná kniha o ne zrovna příjemné práci. Dobře vykreslená atmosféra dobové Paříže a mentality tamních lidí. Doporučuji přečíst.
Čistý
Zvláštní kniha. Občas jsem si říkala, že je hezky napsaná, občas byla prostě divná s dlouhými popisky ničeho. A o čem to vlastně celé bylo?